Zaměřeno na slavíky

Pro ty, kteří to třeba neviděli a chtěli by se potěšit.

Doporučuji.

Vykováno jest 1997 na podložce čapího hnízda v lukách u Koprníku. Toho, ke kterému se dívají okolo cestující – jestli už přiletěli. A oni se snaží. Hnízdiště je pravidelně obsazované a tak jsem si tam v čase, kdy zeje prázdnotou, odskočil pro posilu.

Byla to tenkrát taková spolupráce a výsledek drží. Ta vrba byla proutkem a dnes se k ní ukláním. Připomíná mi Čas. Ne bufet v Boleslavi, kam jsme chodili ze školy na „jedno a liberečák“ chvíli před autobusem, ale běh doby, který se v místě otiskl. Je kolem rozlámaná drenáž a rákosina dřív takovou nebyla. Spíš více loukou, ale bylin už vysokých. Chytil jsem tu modráčka na sněhu v listopadu.

Starý muž, co dnes už nežije, vyprávěl o převráceném žebřiňáku kvapem odváženého sena o bouřce, když Chlumem zakrytá, všechny je vykoupala. O to víc zelená tráva tu bývá. Vyprávěl o bludičkách – no ano! Samovzněcoval se tu bahenní plyn a světélka tak klukům připadala. V mokřinách. Dodnes tudy táhnou luční lindušky, modráci i bramborníčci po staré migrační cestě nahoru do Polska.

Kvetou tu blatouchy. A to naše hnízdo? Je jistým přístavem černobílým ptákům, když z dálek přiletí.

V roce 2001 jsem sem přivedl lidi o prvním ročníku Vítání ptačího zpěvu. A čápi se pářili! Nedbali nás. Bylo to odměnou snad za tu nápomoc, to intimní divadlo. A lidé si fotkami nabírali.

A teď tu stojím pod vrbou poctivých zimních barev.

Mám pocit, že strom se víc chvěje, než bývá obvyklé. Že o mně ví. A i kdyby ne. Vezmu si sám z té síly místa, kolik unesu. Pro budoucí…

Ještě bych mohl napsat – ČSO na pomoc!

Nejdřív je obyvatelstvo tlačeno ke ztišení (i blogem), aby zanedlouho přešlo do kraválu.

Vůbec se nemíním tady pozastavovat nad životním prostředím, nezajímají mne ani utrhané prsty, protože blízcí je mají očekávatelně všechny. Děsí mne výsledek vzácně nastaveného pokusu, kdy je všude nekompromisně „chcíplo“! A ochránci i ornitologové pod knutou moderního chování varovali, jenomže zbytečně.

Bezkonkurenčně nejhlasitější rok je odrazem zbohatlé společnosti, protože i tento pokus něco opravdu stojí! Jakoby čerstvě popůlnočním Kněžmostem protáhla válka. Možná jsem ji těmi zatracenými křižáky přivolal :((

Srna z mlýnské zahrady, kterou jsme ještě zvečera s vnoučaty obdivovali, skončila v lepším případě na léčení, v horším kopýtky vzhůru. Pták není široko daleko jediný, krmítka zvou v podivném smutku k pietě pro rozmařilost. Nový rok v kraválu střídá ticho.

Jasně, umí už tato společnost přijít s psí boudou, odizolovanou proti hluku. Umíme kocoury nadopovat před oslavou medikamenty, andulky zastrčit do sklepa k vodárně za brambory, neumíme však divokou přírodu, která v zoufalství musela přejít do vesnic a měst, protože krajinu jsme jí prostě zprasili už dávno, ochránit před „radostmi na povel“. V 00:01 – a „kdo to v tom čase nedal, je out!“. I takových se ale pár našlo, protože v půl druhé vzešly výbuchy zapomenuté. Ovšem – o to větší. Možná, že se jen někdo pomalejší včas nemohl dobouchat svého obchodníka či si vše řeklo o delší výměr na přípravu. Ale stálo to zato. Psi, kteří už byli málem uchlácholeni a zvedali se ze všech sil do života, dostali ránu z milosti. Krajině to už mohlo být jedno, od 00:15 – zhruba, byla smrtelně vymetená. V záblescích „na cestu“. Že smrtelně, ilustruji dodatkem.

Příští rok znovu organizace na ochranu zvířat a milovníci ptactva, netopýrů – a klidně i těch domácích mazlíčků – budou určitě ještě víc slyšet. Je zajímavé, že tak hrůzně vygumovanou krajinu lze zažít též po honu „na drobnou“. Zažili jste? A ještě si vzpomínám, když vešel Kyril, zvířata taky zmlkla. To se rozsvítila i světla v ulicích. Senzory to úplně zblblo. No a ten včerejší Silvestr, jak už jsem napsal. Připočítat.

Tak tedy pojďme. Všechno zas dobré, a zajděme ten binec alespoň vytřídit.

A doufám, při pohledu na krajinou nezasloužené smutno, že se nenaplní rčení: „Jak na Nový rok, tak po celý rok“. Tady skutečně od rána nebylo ani brko!

Možný důvod? Momentka od kolegů ze sítě. Sám mám v archivu podobnou.

Ondřej B…. je ve městě Cernovir, Olomoucký Kraj, Czech Republic.

59 min a jeho koment:

Tahle labuť si díky Vašim ohňostrojům už v Novém roce života užívat nemůže. Vystresovaný pták v noci při snaze ulétnout narazil do drátů.

Obraz zkázy z knihy Archeologie Českého ráje jsem si překreslil v násobné velikosti na zeď interiéru kovárny. Je nad lavicí v místě, kde oknem vidím ven na jezírko. Černé oharky, jež jsou součástí bohatých nálezů, mohou patřit – jak ohništím, tak ale právě i osadě, tehdy zapálené.

Ne, že bych si nedokázal atmosféru vybavit, radši ale nahlédněme do textu knihy, kde Jiří Waldhauser přibližuje ten neblahý čas. Křižáci ze Slezska při svém válečném tažení proti králi Jiřímu z Poděbrad se dívají z vrchu Hrádek dolů ke Kněžmostce na vyrabovaný hořící Kněžmost. Jejich řádění zastavil až Jindřich Kruhlata v bitvě u Turnova s využitím lsti, kdy na utábořené vojsko nechal protrhnout rybniční hráze. Literární prameny upozorňují i na rytiny letopočtů ve skalách, jež jsou dávány do souvislostí s těžkými časy a ilustrují místa ústupu obyvatelstva.

Ať už to bylo jakkoli a hledačům pravdy se více či méně podařilo časy navodit, jisté je to, co říkám s velikou chutí lidem při setkáních nad ptactvem jaksi navíc ke slavičí krajině – Kněžmostskem šly časy kroky opravdu výraznými a každý metr země vám chce něco říct!

…Jsme někde mezi 1412 a 1640, takže sice ne latén, ale na samé hranici novověku…

NEJNAPÍNAVĚJŠÍM je noční chytání.

Není to dlouho, co metoda existuje směrem ke slavíkům. Čas, kdy vám táhnou nad hlavou a vy věříte, že budete moci někdy nad ránem být na dotek všemu, dovědět se, jak jste byli úspěšní „s hraním“ – to je nad všechny detektivky!

NEJSKRYTĚJI pelichají slavíci v polích.

Nikdo dříve nic takového netušil. Než se mi jednou při cestě k lesíku náhodně kolenem spustil přehrávač :))

Pak už jsem jen lapal po dechu.

Podobně byl objeven i penicilin. Jdeme po dobrodružných cestách. Tak přeji – veselý krok!

NEJČASTĚJI v pastičce skáče peří rezavé. Jsou ovšem chvíle, kdy si i sklopka „vyhodí z kopýtka“. Pak abychom rychle hledali rukavice…

NEJOHMATANĚJŠÍ kus železa v mém životě je tento.

Stály u mého kroužkování v čase, když jsem o slavících věděl jen tolik, že docela slušně zpívají. I v noci.

NEJNADĚJNĚJŠÍ kroky k poznávání slavičích tajemství se rodí až v posledním čase.

Geolokátor na hřbetě slavíka tmavého.

NEJŠŤASTNĚJŠÍM zjištěním pro tohoto slavíka uprostřed návratu domů bylo, že i když mu predátor vyrval ocasní peří ke kormidlování – může žít dál. A tělo, jak vidět v rekonvalescenci, na to velice brzy uslyšelo.

NEJPOHODOVĚJŠÍ snad ze všech, bylo setkání s tímto člověkem.

Ani jméno nejspíš psát nemusím. Možná znáte od něho větu: „Když uslyšíme dobrý tón, toužíme ho slyšet znovu“. V tom je nejen celé naše přátelství – jsou v tom slavíci s bousovským domovem „na klíč“, přemýšlení o obloze – a třeba Vltava, v jeho strunném podání.

NEJPOTŘEBNĚJŠÍ je o všem přežívajícím mluvit. Radek Duchoň už připnul slavíkům nejedna křídla navíc.

NEJSENZAČNĚJŠÍ kontrolou sklopky se narodilo toto setkání, v bobřích kanálech Warty. Slavík tmavý – bledý.

NEJBAREVNĚJŠÍ slavík tmavý je nejspíš tento z pobřeží Prosny. K stříbrné nosí modrou a fialovou. Už nějaký čas.

NEJZVĚDAVĚJŠÍ jsou tito juvenilové. Člověku stačí usednout do jejich blízkosti a přijdou se během chvilky podívat všichni. Nejlépe ještě, máme-li kolem už natažené sklopky. Nachytat se dají.

NEJVĚRNĚJŠÍM je nejspíš slavík ze staré zahrady, o kterou před jedním z návratů přišel. Neodletěl však daleko a usadil se na soutoku nad nádražím.

Podle tohoto zpěváka byl napsán příběh Obraz, který jsem hledal.

NEJBEZOHLEDNĚJŠÍ je vyžínání krajnic takto hluboko. Slavičí hnízdo i s mláďaty bylo rozmixováno na krajní suché větvi, která je na snímku vidět.

Nechápu tyto zákroky. Nechápu, proč proti tomu v oblasti protestuji dlouhodobě sám.

NEJOŠKLIVĚJŠÍ jsou slavíci v této fázi pelichání. Lysá kůže všude, za zobák by se nemusel stydět dříve narozený havran, peří polámané. Jen hluboké tmavohnědé oko ujišťuje – ano, jsem to já, ta skromná a upravená polovička z májového páru.

NEJNEČEKANĚJŠÍ byl odchyt jednoho prázdninového dne v trní pod Babou. Ve sklopce skákal slavík, kde nebyl konečně po tolika letech nápis N.MUSEUM PRAHA!

A příběh toho ptáka, který se vrátil i za rok, najdete tady v blogu.

NEJNAMÁHAVĚJŠÍ zdá se být cesta pro ptáky, napadené dospělci klíšťat Hyalomma marginatum. Parazit tady svůj úspěch s přeletem na dálku ale končí a případy to jsou i tak vzácné.