Jsem na řadě

Žádné komentáře u textu s názvem Jsem na řadě

Patnácté hlášení.

OZZANO LS 27978 Verbania – Fondotoce ,+1K, 14.4.2013 / 21.7.2013 Stará Studénka u Bakova nad Jizerou, M,+1K (pelichající), 695 km, se vztahuje k mému výsledku specializování se. K záchytu bylo již napsáno dost, co je ovšem fakt, že jde o první záznam pro slavíka obecného s kroužkem italské centrály (dříve BOLOGNA). Dalším momentem je podezření, zda nemohl slavík při návratu doputovat do Pádské nížiny podél pobřeží od Španělska a pak se nechat navést do kopců rýhou ohromného ledovcového jezera. To nevyřešíme asi nikdy, nezapomeňme na ostrovní výsledek z Malty, kdy slavíci dovedou též zcela jistě letět hladinou napříč. Nebudou takové případy dle mého však převažovat. Proto úvaha o kopírování pobřeží.

Když jsem uváděl slavíka od Poděbrad, zmínil jsem nutnost připomenutí. Jde o to, že neuteklo mnoho let na severu Itálie – a tam, kde se pěvci masakrovali, nyní bádá tým mladých vědců a slavíci v jejich rukou přežívají! Ano, na jižním okraji pětašedesáti kilometrového jezera byla zřízena rezervace Fondotoce. Slavík, který si z míst odnesl kroužek, se na hnízdišti poblíž Staré Studénky na Mladoboleslavsku ukázal i v roce příštím. Dále pak, přestože si myslím, že v místě znovu zůstával, chytit ke kontrole se mi jej už nepodařilo.

Krajinou se plíží usínání

Žádné komentáře u textu s názvem Krajinou se plíží usínání

Stojím zas na přechodném pracovišti, na jih je Vlčí Pole, k severu Dolní Bousov. Na vrcholku terénní vlny, kterou z veliké části ukrývá les. Svítí další listopadové odpoledne, krajinou plíživě prochází usínání, i dva nestaří páni, co život pojali poflakovačně. Vídám je pravidelně, jsou to takoví Stínové lesa. Příběh každého „o právě chybějící občance“ znám z boleslavské periferie, kde mám slavičí místa. Překvapit nemůže jediný z nich. Jedno jim závidím – usínání v lese, který usíná. Západy i východy udýchaného sluníčka, listí za límcem. Opustí les dřív, než dokončím úkol? To nevím. Mám ještě týden, nerozmáchá-li se cesta od silnice.

Úžasný je stav černých kosů, co táhnou k moři. Je jich tu nashromážděno, než je rozplaším pilou, opravdu dost. Ze zahradních odchytů vím, že jsou převážně mladí, obou pohlaví. Teď migrují.

Býval tady rozměrný „střepák“, když jsem byl mlád. Pamatuji si to a dnes je nepředstavitelné, že by lidé vozili na kárkách všechno na okraj lesa. Doba popošla. Je to tu v spadaném listí však velice nebezpečné, obuv mám sice pevnou a odolnou, ale střepů hromady. Ty se nerozloží. Bývaly to lahve a lahvičky, jenomže napršelo a mráz je roztrhal. Nejhorší je dno, „stojící“ s vyceněnými zuby. Jak v tom mohou zvířata fungovat? Posledně – zrovna. Končím, když slunce mizí a času na odjezd je pak strašně málo. To už ale vybíhají lesní zajíci, protože na poli imponuje chrastí řepy cukrové. Tak jsem start odložil, zrovna přiběhl. Nechtěl jsem plašit. Jsou velicí požitkáři.

Stromy stojí povětšinou už holé, je vidět na hnízda. Jedno má v dutině schované brhlík. Ten v okraji lesa hlídá. Zůstane, i když by náhodou nasněžilo. To už se po těchto končinách ale nestává. Moc se toho proměnilo. Zde jsem na vyvezených trámech tenkrát uviděl první zmiji. A nikdy už víc. Teď tady nejspíš už nejsou, staly se vzácnými. Tady jsem vyvěsil onehdy budku, první „po obratu“. To když jsem nakročil k přírodě pomáhání, už ne přemáhání. Ten modřín před rokem pokáceli, ještě z něj okolo pařezu trčí větve.

Co tady bývalo sýčků! Kol odchovny vepřů při vesnici. V kdejaké jabloni s děravou větví! Ve dne se slunili bez zájmu o svět. Moc dobře si je pamatuji. Chodil jsem tudy s košíkem a kudlou „rybičkou“. Pro houby samosběrem. Proto vše kolem tak znám. Celé dětství i kus raného mládí. – A zase, když startuji k přespolní jízdě v odjíždění, zase to moc dobře vím: Patřím docela sem. Kde teče Klenice na západ k velkému městu. Kde kytky voní úplně jinak, než v zbytku republiky. Kde vzduch je laskavý a hlava užívá vzpomínek. Je štěstím největším, že se sem můžu vracet.

ZH číslo 14

Žádné komentáře u textu s názvem ZH číslo 14

MADRID *A264792 Nijar (Španělsko) M,+2K 29.3.2010 / 14.5.2011 Dolní Lutyně, Karviná 2185 km – retrap, jako M+2K.

Almeria je jižním regionem plným slavíků. Na jaře i na podzim.

Tento výsledek má ještě pokračování, ve Slezsku byl slavík se španělským kroužkem potvrzen v průběhu hnízdní doby ještě jednou a to 6.6.2011.

Ve Středomoří na konci března již běží tah slavíků zčerstva. Je ku prospěchu, že se na některých místech evropského jihu již kroužkují.

Nejbližší z přibližných

Žádné komentáře u textu s názvem Nejbližší z přibližných

Řešit budeme slavičí barvu, o které se moc neví. Objevil jsem ji v čase výzkumu pelichání dospělců před odletem. Lámalo se století a já každé prázdniny líčil do nejtmavších křoví na slavíky „v procesu“. V novém peří jsou od hlavy po záda „fialoví“.

Pořád jsem nenacházel tón pro porovnání, až dnes při štípání dřeva. Švestkové dřevo se hodí do udírny, za určitých okolností jej lze využít jako vzorník. Je-li vyschlé a potřebně letité, jádro má barvy z obrázku. Je jich celá škála a orámovat nejsprávnější nebyl problém.

Nový slavičí kabát má vůbec zajímavé prvky zavedeny. Perleťové žíhání, jakoby povoskované, i to se po hnízdění vypaří. Ještě v minulém století nikdo pořádně nevěděl, že slavík na odletu vypadá o hodně jinak, než jej znají z jarního kroužkování. A ještě výrazněji je proměna spjata s modráčkem. Posíláme je na jih v tmavých oblecích a oni pod africkým sluncem vyblednou a outfit rozzáří. Divadlo zříme nemalé.

Teď to je ono!

Žádné komentáře u textu s názvem Teď to je ono!

Ty duby mají ke stovce let každý, možná víc. A já je ukazuji lidem, protože obnažuji hranu lesa stezky číslo čtyři „U Boroví“.

Když jsem vymýšlel název posledního okruhu krajinou města na Klenici, napadlo mne „Za lesním tichem“. A lidem se to líbí. Já vím, řežu-li motorovkou v pařezech, je to hluk, ale pomíjivý. Dočasný. Pak se hloh či slíva skácí k zemi, žuchne do listí, já kmen odvětvím, pokrájím, a pak už je klid. A jakmile odjedu, klid bude stálý, les jej udrží. Po mrazech opadalo listí. Takže nechrastí, nepoletuje. Je dole. A ticho vítězí na celé čáře.

Ještě se slunce při západním Chlumu drží na obloze, a když to jde, zahřívá. Babočka paví oko sedla na březový obří válec dávno mrtvého dřeva. Zbyla jen bělostná košile a uvnitř troud. Motýl neodlétá, sahá sobě po tepu. Ještě pár chvil a buďto se odloží k spánku, nebo zahyne. Krajinou u Vlčího Pole totiž o tomto čase prochází přísnost. A já hostem smutečním. A přeci! Červenka si mne možná přes celý les našla po hluku pily. Jsou tak naučeny, možná se s tím už rodí. Mluvím k ní a ona se vůbec nebojí. Člověka, myslím si, nikdy neviděla. Seskakuje do listí ku sběru a v momentě zas. Probíhá příležitost.

Teď to je ono, les je potichu. Za lesním tichem? Ano, jsem tady správně, a kdybych nehlučel pilou, les by takový byl i zůstal. Nenašla by mne ale červenka, to vím najisto. Živí se v jednom kuse, než hmyz zaleze do úkrytů. Dnešní noc ji nejspíš sebere a postrčí k moři. Tak jsme se alespoň viděli.

Vítejte v novém roce!

Žádné komentáře u textu s názvem Vítejte v novém roce!

Samhain slábne a život jde dál. Keltský rok je rozběhnut. Kdo si myslíte, že to je nějaká pitomina – inu, není. Ti lidé s přírodou žili, sledovali ji a respektovali. Nejsem pochopitelně v zákrytu se vším, třeba víru nepotřebuji v jejich formátu, přestože vlastní typ chovám. A že jim nyní začínal výhled „za kopec“? Je to k pochopení, mojí myslí zcela určitě.

Toliko úvod pro listopad tady na blogu, příště zalistujeme znovu v zpětných slavičích hlášeních. Ne, že by šanony praskaly ve švech, ale nějaké nás ještě rozhodně čeká.

Končí se několik událostí – tak třeba sezóna v Červenohorském sedle. Poslední směnu přijde vystřídat sníh. Skončilo se rovněž setkání ornitologů v Kostelci nad lesy, bylo jednodenní. Odchyty běží ještě u sousedů na Stacionári Drienovec a také na punktu Sedélko poblíž Luhačovic. Doběhla akce na výzkum pěnic černohlavých pod Prahou u Chotče, Červenský rybník na třetinové vodě před výlovem je plný ptáků.

Slavičí háj shazuje z větví barevnost, z ptactva se drží už jen ti nejvěrnější. Ale veliký pozor! Noc ještě nese dost křídel chřástalů, bekasin, sluk. V dopoledni pak houfky pěnkavovitých, což je klasika.

V zahradě bych potřeboval udat poslední drobný kroužek ze série, ale králíčci v ní už nejsou. Počkám si po ránu, třeba to vyjde. Do sítě propadá listí, odchyt je velice pracný. Připadám si u ní trošičku pro legraci. Posílám obdiv kořenům a zdejší černavě, kolik jen hmoty pod oblohu od jara vystrkala. Něco tak končí, jiné začíná. Však jsem to napsal někde na začátku.

A fotku? Mám tady z konce měsíce zahradní vzácnost – králíčka ohnivého. Věším. Pět a tři čtvrti gramu v pohybu k moři! Není to velkolepé?

Třinácté ZH

Žádné komentáře u textu s názvem Třinácté ZH

PRAHA N *20170 Litoměřice M,+1K 2.5.2007 / 8.10.2010 El Puerto de Santa Maria (Španělsko) 2243 km – uloven, zřejmě střelen.

Až budeme na konci vybírat pět „Nej“, tento výsledek Jirky Reifa tam bude.

Slavík vyššího věku směřoval k průlivu po západním okraji Iberie. Není vyloučena ani přestávka, na jihu poloostrova nejeden slavík již připravuje přelet Sahary. K okraji pobřeží stékají mohutné řeky a tvoří příhodné podmínky pro migrující pěvce.

Datum pobytu odpovídá. Ovšem i v novém století je možné, že je slavík zabit. Pták je z projektu sledujícího problematiku hybridizace.

K zástihu číslo 12

Žádné komentáře u textu s názvem K zástihu číslo 12

PRAHA TB *624 2.7.2004 Břeclav 1K / 12.4.2006 Nice (Francie) 930 km – chycen kočkou.

Podobně, jako u předchozího slavíka se nabízí otázka, zda podle pobřeží nevstoupí do Pádské nížiny a napříč jí neproletí do Alp. Pro tento předpoklad u starších slavíků máme několik indicií. Pták míří hnízdit na jih Moravy, tedy výrazně k východu.

Datum? Opět v předpokladu.

Umět vyjít příběhu naproti

Žádné komentáře u textu s názvem Umět vyjít příběhu naproti

Nezkoumám společnost lidí, neprohledávám oblohu, nejsem nadšencem křiku motorů a vůně propáleného benzínu. Jsem badatelem nad přírodou. V tématu přerozměrném, veletajemném, naddynamickém. A umím příběhům čekajícím chodit naproti. Vydržím čučet do jednoho místa (naučil jsem se mít čas) a čekat divadlo. Je ve všem a vždy. Pokaždé. Jen mít smysly po ruce a – jak říkám – ten čas. Zvu svoje pracoviště školou a vůbec nepřeháním. Vidím v něm kamaráda a ani tento rozměr si nevymýšlím. Vyčkává. Na zájem, na optání.

Někdy studovaným přírodovědcům závidím, že vybrali sobě takovouto „fabriku“, toto pracoviště. Badatelnu, chcete-li. Ale vždyť já do ní vstupovat mohu zrovna tak! Hned za nimi. Jen co za sebou zavřou. A pak? Mne vůbec nehoní čas, nebuzerují limity. Já tam mohu v louce pročučet celý den. A kdyby až vteřinou poslední – přeci se dočkat. Ono to totiž vážně přichází. Zbohatnutí.

Není to jenom bodlináč, před zimou ukrývající se do hromádky listí. Je to i brhlík na horizontální větvi dubiska, co právě chystá miniudálost. Nálety slunéček nepůvodních, co rvou tady všechno a všem. V příběhu lidské pitomosti. Jsou to i pytláci na vysokých nohou, co dočkali se konečně rybníku vypouštění. A s nimi rackové, co nikdy předtím tady nebývali. Velicí, jiní. Malí už jsou pryč, po smrtích. Každý po té své. Událost k události přičítám v těch časech dívání se. Bohatý sedlákem, když podzim brambory k němu ukázal.

Je nádherné a pro život přepotřebné zaobírat se krajinami a životy v nich. A abych se pod dary nepodlomil, vyhranil jsem se k ornitologii. Ta umí naložit dostatečně. Učím se přibližovat ku peří tak, abych rušil co nejmíň. Nabrat si a nechat i pro druhé, kdyby snad cestou šlapali též.

Až budete mít chviličku, zastavte se v krajině nad čímkoliv. Ono to do vás navtěsná zklidnění i budoucí příběh.

Od nás.

Výsledek číslo jedenáct

Žádné komentáře u textu s názvem Výsledek číslo jedenáct

PRAHA N *95011 18.7.2004 Praha 1K / 23.4.2005 Illa Grossa (Španělsko) 1555 km – retrap.

Zástih slavíka na prvním návratu (jarní 2K) 50 kilometrů od pobřeží na jednom z ostrovů, patřících k regionu Castellón, ve Španělsku. Kde spíše než o přelet od Afriky, se bude jednat o zkrácení cesty pobřežím, směřováním od Gibraltaru.

Datum odráží skutečný výskyt slavíků v jarním evropském Středomoří.

css.php