Stojím zas na přechodném pracovišti, na jih je Vlčí Pole, k severu Dolní Bousov. Na vrcholku terénní vlny, kterou z veliké části ukrývá les. Svítí další listopadové odpoledne, krajinou plíživě prochází usínání, i dva nestaří páni, co život pojali poflakovačně. Vídám je pravidelně, jsou to takoví Stínové lesa. Příběh každého „o právě chybějící občance“ znám z boleslavské periferie, kde mám slavičí místa. Překvapit nemůže jediný z nich. Jedno jim závidím – usínání v lese, který usíná. Západy i východy udýchaného sluníčka, listí za límcem. Opustí les dřív, než dokončím úkol? To nevím. Mám ještě týden, nerozmáchá-li se cesta od silnice.
Úžasný je stav černých kosů, co táhnou k moři. Je jich tu nashromážděno, než je rozplaším pilou, opravdu dost. Ze zahradních odchytů vím, že jsou převážně mladí, obou pohlaví. Teď migrují.
Býval tady rozměrný „střepák“, když jsem byl mlád. Pamatuji si to a dnes je nepředstavitelné, že by lidé vozili na kárkách všechno na okraj lesa. Doba popošla. Je to tu v spadaném listí však velice nebezpečné, obuv mám sice pevnou a odolnou, ale střepů hromady. Ty se nerozloží. Bývaly to lahve a lahvičky, jenomže napršelo a mráz je roztrhal. Nejhorší je dno, „stojící“ s vyceněnými zuby. Jak v tom mohou zvířata fungovat? Posledně – zrovna. Končím, když slunce mizí a času na odjezd je pak strašně málo. To už ale vybíhají lesní zajíci, protože na poli imponuje chrastí řepy cukrové. Tak jsem start odložil, zrovna přiběhl. Nechtěl jsem plašit. Jsou velicí požitkáři.
Stromy stojí povětšinou už holé, je vidět na hnízda. Jedno má v dutině schované brhlík. Ten v okraji lesa hlídá. Zůstane, i když by náhodou nasněžilo. To už se po těchto končinách ale nestává. Moc se toho proměnilo. Zde jsem na vyvezených trámech tenkrát uviděl první zmiji. A nikdy už víc. Teď tady nejspíš už nejsou, staly se vzácnými. Tady jsem vyvěsil onehdy budku, první „po obratu“. To když jsem nakročil k přírodě pomáhání, už ne přemáhání. Ten modřín před rokem pokáceli, ještě z něj okolo pařezu trčí větve.
Co tady bývalo sýčků! Kol odchovny vepřů při vesnici. V kdejaké jabloni s děravou větví! Ve dne se slunili bez zájmu o svět. Moc dobře si je pamatuji. Chodil jsem tudy s košíkem a kudlou „rybičkou“. Pro houby samosběrem. Proto vše kolem tak znám. Celé dětství i kus raného mládí. – A zase, když startuji k přespolní jízdě v odjíždění, zase to moc dobře vím: Patřím docela sem. Kde teče Klenice na západ k velkému městu. Kde kytky voní úplně jinak, než v zbytku republiky. Kde vzduch je laskavý a hlava užívá vzpomínek. Je štěstím největším, že se sem můžu vracet.
