Rubrika: Články

V rachotu plechové rolety obchodník hákem zavírá krám. Tak nějak se dá vidět závěr sezóny kroužkování. Všechno má spočítáno, s prázdnou nevyšel.

Kdybych měl říct, čím byla sezóna zajímavá, vydrželi bychom s tím do Silvestra. Hned jsem tím tedy vyzradil důvod, který člověka v konání drží. Naplňující, prospěšné, uklidňující – a snad i návodné, o to se pilně snažím.

Jedním z moc pěkných momentů, stočíme-li pozornost na rýžovnici kontrolních sběrů, jsou setkání se slavíky, prve okroužkovanými v hnízdech či ve věku raného mládí, kdy příslušnost k místu je stále zcela jasná. Tato setkání mají až dojemný rozměr, kdy zjišťujete, že aktér si vede na výbornou. Na jeho rozběhu drží svůj podíl rodiče, volba pro hnízdo, jejich opatrnost a samo sebou i štěstí. To všechno proběhlo a teď máte před sebou borce, který už za moment bude pokračovat. Jen co mu vezmete míry a pogratulujete.

Pověřovatel vždycky dbal na přednostní značení mláďat. A je to pochopitelné. O takovém jedinci víme přeci jen víc. Dokonce i věk mu lze spočítat poměrně dopodrobna. Věrnost či nevěrnost místu narození v čase postupném, i to je velice cenný doběr. Kroužek je prostě nachystán investici do jeho pořízení vrátit. A řeknu vám – někdy je to síla!

Za letních odchytů o prázdninách v noci si pokaždé říkám, které že z mláďat se podaří načapat tady na potulce. Jak roky jdou, snad se i míhají, nebyl jediný prázdný. Ten den žádnou ze sezón dodneška nevynechal. I proto, aby člověk mohl užasnout. Když ví, kolik obtíží provází právě hnízdiče „přízemní“. I proto se slavíci z hnízda rozbíhají ještě nevzletní. Na dvanáctém, třináctém dnu padají z domu. Zhyne-li některý, jiný se pokusí přežít. A nebývá vyhráno ani pak, když křídla už k bezpečí tělo mohou odletem popostrčit. Kolik jen potkávám slavíků s probraným peřím. Kdy vytrhnout ze spárů se šťastlivci podařilo. Životní zkušenost, která se pamatuje a ve výsledku velice hodí.

Blog bude přinášet rekapitulace a vybrané zážitky tak, jak se od konce etapy očekává. Měla by běžet v slavnostním. Vždyť jde o zálibu. Mělo-li by tomu být jinak, proč takovou provozovat a živit?

Dám zprávy z parku i se vnoříme do tajemna kontrolních odchytů. Protože ovšem zlatinky na rýžovnici nepředstavují jen „nahrabání si“ vědomostí z retrapů, řeč bude také o kroužkování. Co vzpomínkově výraznějšího ke kleštím přišlo.

Tak tedy hned zítra..

To už dnes neplatí. K bádání mladých jedinců u slavíků už je materiálu dostatek. Zařídily to noční odchyty.

Dávné evidence okroužkovaných slavíků představují zejména adulty, prostě se „chodilo na slavíky“. Z Prahy spíše jezdilo, jak se dočteme ze vzpomínek M. Nevrlého. A kroužkování většinou končilo momentem, kdy slavíci na hnízdištích zmlkli. Dnes je to jinak. Někdy působím tak, že bychom mohli být přeci jen dál, ale málo jsme zas tak neušli. Stačí rozlistovat knížku třeba od pana Jirsíka a přes všechnu vloženou poutavost – jsme jistě dál. To by ale mohli zde doplnit hledači další, kde třeba dnes jsou vlaštovky? Nemyslím opravdu jenom překopání psaného o přezimování v bahnech rybníků. Geolokátory to třeba vidí jinak. Znáte senzaci, jak od jihu vlasti vlaštovky odletí k východu a přiletí ze západu? S přenocováním na „sloních“ travách po Africe?

Prvních šatů slavičích mám posouzeno opravdu dost. Některé fotky jsou horší, ale zápisky dopovídají zbytek. Je fajn zaobírat se obrazem značně okoukaného rámu. Občas jej ze skoby sundat a přesvědčit se, zda není nějaká tajnost ještě vyčuhující zpod lepenky. A smát se nad flekem stěny, jak že tam malebnost visí už dlouho! I se dál těšit. Že až zima odejde, až místa procitnou, že ještě nového možnost je trošičku najít. A i kdyby už tolik „nepřisypalo“, kolem je příroda v upřímném souladu s očekávaným. Krajina rozkročená natolik, aby ji zvědavost v náporu neporazila.

Tak, hezkou neděli, a ona zas přijde další. Uvažte, po novosti už pěkných let máme i sobotu pro všechny volné kroky. Vždycky tak nebývalo, dobře to vím.

Jak poznat mladého slavíka od staršího může být někdy docela problém. Že se v tématu chybuje, dokázala třeba i neshoda nedávno tady uvedená. Ano, slavíci tmaví to mohou mít ještě obtížnější, ale i ti obecní někdy potrápí.

Věnoval jsem problematice mnoho let a poslední roky sebrané ověřoval. I poslední z nálezů, přidaný teprve nedávno, se dokonce ukazuje sahajícím přes všechny. A dokonce i na jaře, což je důležité.

Jenomže – je tolik témat sousedních, která k cílové pásce dotažena nejsou. O práci tedy strach mít nemusím. Dál je potřeba líčit, dál nutno prohlížet. Zejména v čase retrapů, které slibují příliv.

Otázku stáří chytaných slavíků bylo možno dokončit zásluhou letních akcí pod hvězdami. Dokázaly nabízet slavíky jednoleté jako na běžícím páse. Adulty pak možno studovat při jiných příležitostech. Výhodou letních investic je skutečnost, že chytač dosahuje též slavíků tmavých, přespolních. Materiálu vyšší ryzosti. Vlastní zkušenosti s druhem, z velké části pořizované v zahraničí, totiž jednoleté jedince nemohly nabídnout. Jarní ptáky už ano, ale to je na cestě k výsledku sotva tak zavázaná bota. Letní bousovské noci příležitost dokážou předložit jinak! Hned jak se prázdniny překlopí do míň veselé půlky a noci stanou provokující, ranní hlas od sítě může být docela jiný, s přízvukem. Průtah tím právě začal.

První roky to bývalo těžké, vyhlížel jsem zpětné hlášení a ono nikde. Pak si člověk zvykne jako na chromou nohu. Prostě se s tím naučí žít. Když jsem chtěl zažít chuť dálek na papíře, šel jsem chytat do lomu břehule, nebo na rybník moudivláčky. To bylo po jistotě. Ještě by šli připsat strnadi rákosní a taky čížek. Okolo slavíků trčelo ticho.

Deset let pryč, odešla roků dvacka. A i ten třicátý prošel v poklidu, člověk už si na zaprášenou šanci ani nevzpomenul. Kdo by s takovou specializací nepraštil!? Zpětných návratů jsem měl popsané stohy, těšily, ale furt jsem si připadal chudý. I třináctý rok nového století se podobal prošlým. Skoro až do odletu. To jsem studoval pelichání. Tak mě to bavilo s čerstvě objevenou metodou, že jsem bral oblast opravdu zeširoka. Každé křoví, každou zavážku. Léto škvařilo a z míst už mě nenapadalo žádné. A přeci jsem vyrazil do kopců Staré Studénky – tam, kam jsem normálně nezacházel. Ještě alespoň jednu, dvě fotky komicky nelétavého slavíka. Než zmuchlám účet za létem.

Vidím to jako dneska. Není úplně hodně okamžiků, které by se do hlavy zasekly a zůstaly tak. Voněla mateřídouška po stráních, co měly pásy křovin, kde nešla poklidit tráva. Koženáče na jabloních ohýbaly větve, vlastně všude v těch zápojích žily na penzi staré odrůdy. Pásy husté jak obočí od Brežněva, sklopka se pod trní zaváděla těžce. Ale líčil jsem, protože přišla odezva. Pak tam slavík byl – a byl v hliníku! Měl jsem ho za přesídlence odkudkoli, to se stávalo. Kroužek měl i naprosto totožnou velikost jako ty moje z penálu. Jenomže písmena byla úplně jiná a já toho odpoledne přepisoval dějiny. A pro italskou centrálu do dneska je jediným v databázi.

Chtělo to určitě kroužkovat víc, to platí u zpětných hlášení všeobecně. A nebo být zadobře s Náhodou. Ta všechno s úšklebkem předebíhá. Mě asi neznala, a tak bylo potřeba kroužkovat víc. Kde ale slavíky brát? Vyjel jsem dokonce později podél dálnice ku městu Praze. Zabrzdil o předměstí a pár kroužků tehdy kleštěmi prošlo. Nikdy jsem o žádného z těch dálných slavíků nezavadil. A nikdo je odnikud ani nenahlásil. Ozvala se ale znuděná Náhoda, že už se na mne fakt nedá koukat. Ne, že by hlášení zařídila, ale přivedla ku dveřím nočního kroužkování. Dál, že prý ale už opravdu sám.

Utekla čtvrtá desítka let, a je to dost dávno. Jdou roky další, ale mě už to netrápí. Jsou se mnou čísla a kolem se „ometá“ i stará Známá. Zrovna včera se přihlásila, jestli bych stál o to rozzářit. Ani nečekala, co řeknu..

To u nás ve Slavičím háji zažije jen sotva aneb Pozdrav od Biskajského zálivu.

Je sedmadvacátého července po příhodné noci a na okraji nevelkého města se probouzí ráno. A slavíci „jdou“. Od kleští k pravítku, pak na šupléru – a zvážit. Další některý z okolních dokončí ukládání rodiště do ptačí paměti pod osobním číslem. Zatím kostrbatým, neohlazeným. To až čas a kilometry cest sejmou vrypům výrazný dotek severské raznice. A ty kilometry zanedlouho po okroužkování přišly „na pořad dne“. Spíše noci. A úplně přesně – nocí.

Slavík ovšem na svém prvním odletu udělal něco, co se spíš neděje, letěl o mnoho příkřeji směrem západním. Neuhnul dávno jako jeho druhové, aby se „zatočil“ okolo hor a slétl k úžině. Letěl nad mapou dál a Pyreneje obletí po západním okraji. Kdybychom kreslili přímku za křídly, na tisícím třístém sedmnáctém kilometru jej zlákala krajina k další z přestávek. Nu, a tam se ptáci kroužkují, jako dnes mnohde Evropou. Tu francouzskou nevyjímaje. Přesně to je na události skvělé, přesně toho nám třeba. Proto nabádám českou komunitu alespoň k letnímu chytání o nějaké té noci. Slavíky nakonec „rozmluvíme“.

Pták byl zachycen jedenáctého srpna po ránu. Zrovna dnes jsem se kochal videi z francouzských zachytání, je jich na síti poměrně dost. Netuše, co za chvíli přijde. Říkám tu často, že cenné výsledky jsou všechny, když už se kroužek může jakkoli připomenout. Neznamená, že nevím-li k výsledku bližšího sám, že jiný z kolegů třeba po letech případem nezacloumá. Každý dotek je cenný. No, ale přeci jen – jsou tady možnosti, kdy hlášení zavoní dálkou. A jde-li o zprávu o přežití, volá to nejmíň po malé oslavičce. Jen ten, kdo životy pěvců sleduje, fandí jim a třeba pomáhá, ví za takové konstelace, jak chutná radost. Ten slavík s velikou pravděpodobností cestuje dál!

Čekala jej korekce, nový nápřah podél pobřeží a cesta k Gibraltaru. Anebo to doslova takhle není, ale co na tom? Máme snad možností ku výběru!? U tématu zdejšího ani tak ne.

Přiřazuji kartu k ostatním a musím konstatovat: Pro letošek mám „naplněno!“: Les Sables-d´Olonne – kamínek slavičí mapy, který jsem neznal.

Nemám z toho dne fotku, ale dvě rána zpět to v parku vypadalo jako na horách.

Ještě to zima není. Ještě se podzim drží v krajině, i když je kolem bílo. Některé větve mají pár lístků, kopřivy těla vztyčená. V tom patře pak střízlíci i červenky s nimi. Nahoře hýlové a dál už jen mráz. Nebude trvat dlouho – pro každé místo individuálně – než zima přitlačí na pilu a přisype sníh. Vše pod ním slehne i mnohé rákosí. Krajina bude nižší, přimáčknutá.

Šel jsem do parku jako každý správný hospodář podívat se, kolik stop ve sněhu zvířata zanechala po zásypné noci. To bývá skutečnosti vždycky opravdu nejblíž. – A zanechala. Především zajíci, což nepřekvapí. Máme jich, že by se mohl ze záhrobí probudit Interlov a pochytat nějaké do Francie. Za devizy. Na údajné doplnění tamních populací. Pak máme zvířata vyšší na kopytech. Těch naštěstí míň a spíš jsou v pohybu. Jiné stopy obtiskla lasice, bažantích – těch je hodně, a pak už jen pěvci všemožní. Chodbičky hlodavců v poprašku načechrané, čitelné údery od sov a poštolek do kdekteré z nápadných drah. Jen lišku jsem nikde nevyčetl. Že by se odstěhovala? Nebo to všechno prospala. I nutrie asi spíš rozprostřela břicho na spižírně a do noci nešla.

Je jistě správně, že zima životy přiškrtila. Tak to dřív bývalo na každém centimetru v krajině dětství. Mělo by tak být. Ono však současné nevydrží, a my to víme. Červenky znovu přežijí rozhodnutí neletět dál a obživu získat tady. A pak se vrátí odkud přiletěly. Ledňáčci přežijí v dosahu peřejí, tak silný mráz na Klenici zatím nepřišel. A já už od jara vím, kde hnízdí. Od parku to máme nedaleko, a dokonce k místu dohlédnu.

Děti jsou rády. Zima a Vánoce! A budou i prázdniny, to je jasné. My jsme čas od času mívali „uhelné“. A elektrická síť měla „výseče“. A taky byl v televizi jen jeden program. Odpoledne až do večera. A všude mrzlo až praštělo. Jizera vytuhla a ledňáčci s ní. To už nebývá.

Chýlí se ke konci listopad, brzy bude po něm. Přijde čas všemožných uzávěrek, součtů a hodnocení. Nad tím svým sčítáním říkám: „Bylo to zase moc hezké a za všechno dík.“

Nové slavičí lokality? Cesta od nás přes východní hranici po hřbetech pražců nabídla v slunečném přespoledni pozoruhodná místa. Jakési „Dílničky zázraků“.

Ona totiž okolní krajina je nemile přehledná, široká, prázdná. Pole, louky – obojí v nedobrém nadrozměru. Pole mají nulu, louky v plné sezóně jakž takž nějaký život uhostí. A tak jsem se vydal prvně v životě po kolejích do města pod Humprechtem. Jako vandrák od dveří zavřené putyky. Už kdysi jsem plánoval prověrku místa, kde železnice podlézá frekventovanou silnici k Jičínu, tam by ještě snad poslední slavíci mohli hnízdit. Pak už jen dolík u koupaliště (kde bývají ovšem jen občas) a dál už jen šutry, šutry – a pro změnu znovu šutry Českého ráje. A k nim pár borovic a nějaký ten penzion. Slavík žádný až do Polska.

Z dráhy jsem uviděl v širopruhu rumiště obrázek z minulého století. Nechala ho tu náhoda. Sedm úžasných koroptví. Překlopil jsem oči do okulárů a nechtěl jít dál. To už se nevidí. Třeba jednou, jestli přežijí zimu, objeví naši motýlí louku a už zůstanou. Není to od nás daleko.

Pak vidím cestu, která tady v okolí stejně jako ostatní – tedy tradičně – nikam nevede. Má sice přejezd přes koleje, ale toť vše. Strojvůdce ovšem na každém musí houknout, komické. Tahle cesta od samoty je ale nádherná a je mi jasné, že slavíci tady bývají. Je tu pro ně úplně vše. A ten potok!? Nebudu dělat překvapeného, znám jeho jméno z mapy. A taky z červenské kosy, kde po levém břehu zaúsťuje do rybníka. Ale tedy ten most, to je něco! Kamenný, v kondici, skvostný. Tyhle výrobky ještě neznaly „kurvítka“.

Tak takovou slavičí lokalitu zatím nemám a jestli je tu v máji potvrdím, už neodejdu. Schválně to na jaře připomeňte. Co k tomu dál psát.. Prastaré hrušně, pod nimi ojíněné hrušky (protože tyhle stromy ještě zaplodit umí), a rozhodované kvíčaly. Letitá smrčiska u stavení, velebné ticho prokřehlé krajiny. Pás šeříků, pámelník, děravá těla letitých jabloní ohromných žlutých jablek. Ne, sem já musím až pokvetou!

Dráha je rovná snad dva kilometry, jako by podle ní před sto lety snad natáhli provázek. Od Bousova se nese polední zvon. Jdu dál. Dvakrát po mrtvé srně od vlaku napočítám, dva hýly na lebedě, pařezy telegrafních sloupů, co pamatuji z okénka parního vlaku. Jak se oba dráty „houpaly“ od rychlosti. A z každého třetího notoval luční strnad.

A už jsem pod Křižovatkou smrti. Ano, tak se jí tady říká. Jenže netočím volant, šlapu pražce docela z jiné strany. A pak vidím souběžnou cestu – nádhernou, taky jasně slavičí. Však jsem to tipoval prve už z auta. Tak ta bude na SV lokalitou poslední. Bezejmenný potok hned vedle. Co myslíte, vede ta cesta někam?

To bude ovšemže podobný ráj. Nebo už vidím nadbarevně, jistý si nejsem. Možná tím mrazem. Ale ne, však se podívejte. Mochyně. Tu už na jedné lokalitě kdesi daleko u Bakova mám. Tak si ten obrázek připomeňme. Židovská třešeň jako ze zahrádky!

Otáčím. Od města k městu. 2x tři a půl kilometru na kost zmrzlých kolejnic. Ale už aspoň vím, co je za Slavičím hájem nahoru k horám. Že – taky hezky.

Pohodu a klid k večerním kamnům každého z vás.

Musí být jasné, že jde o ptačího mistra nikoli o anketu v televizi. Tam naopak se vše úrovní propadá kamsi hluboko pod podlahu.

V kroužkovatelské komunitě se podařilo vybudit zájem o tento objekt přinejmenším uvedenými návody k nachytání v klubovém časopise. A čísla vše potvrzují. A bude ještě zářněji. Začnou se objevovat výsledky a letitá tajemství budou se chvět.

Píšu o tom nyní proto, že jsem přehrabal v kabinetu kroužkovací zprávy z minulosti i dění nedávného, a „odpich“ je jasný. Až přijde cestou ke vrátkům další číslo časopisu, bude tam k tématu od vedení stanice pochvalně napsáno to samé, co roky poslední. Kroužkovat slavíky se už prostě daří. Bez zelených krabiček by ovšem úsilí bylo marginální. To ví každý, kdo umělé noty vzal někdy do ruky. Ano, to je klíč průlomu a buďme za něj rádi. Všelékem není, objekty nejsou úplně hloupé, ale „věci“ to vážně dovede.

Po světě metoda frčí a nejedna reportáž na ní stojí. I ono používání je ovšem uměním a rozdíly v uchopení mohou být značné. Když jsem objevil využívání nezpívaných textů k monitoringu kdysi, byl to znovu jenom pionýrský čas. Kde dnes technika je, k čemu že všemu napomohla!? Jde určitě o nejvyšší kartu vějíře nakládání. Však dosti nesnadnou. I to ukázala cesta od objevení. Nebýt ovšem jí, jen sotva bych vlastnil stovky fází rozpelichaných křídel tajemných pěvců na fotkách (publikováno).

Máme již (docela nově) pár cenných hlášení od obou hnědých slavíků Česka. Neříkají ještě úplně vše, ale napovídají hlasitě. A nutno dodat, že pár objasnění brzy dopoví. I když k poznatkům dávným budou některé spíše revoluční, ale tak si obor stojí třeba právě i zmíněným používáním krabiček.

Kdo žijeme výzkumy, všechno to nádherné dění nabíráme sobě po kýblech. Nuž tedy: „Krajino, dále všem nalévej!“

(Ještě dám obrázek, aby blog nebyl černobílý, třeba tento..)

Jde o nějaký dobrý retrap z letošního parku, už ale nevím který.

Na výstavách i besedách jsem slavičí krajinu ukazoval jarní, má to logiku. Ptačí koncerty, čas lásek a souznění, fontány vůní konečně pulsující krajiny. Ta místa ovšem mají svůj půvab i tehdy, kdy slavíci doma nejsou.

Člověk neuhne nátlaku oboru, který si vybral a provozuje. Dívám se po pláccích pokaždé, kdy kolem projíždím. Někdy v obavě, převážně ale při radosti. Prostředí vysílá k očím příběhy, a to je přemilá věc. Já ta zákoutí sleduji desítky let. Vlastně po většinu života, Hned poté, co jsem nabídnutou příležitost pochopil.

Ke komu či k čemu se vlastně místa předvádějí? Pro radost navýšenou si myslím, že ku mne. Proč bych si z daného neodkrojil? On tam však defiluje život, což je tak nějak vše. I já mám jeden podobný, takže tam patřím.

Tady je pohlednice ze včerejška z jedné z lokalit. Dozrály trnky a to je barvička barev! Foťák se s tím ani tak nepopasuje, člověk musí stát v místě. A nebo je to zase těmi příběhy, co z pod větví vykukují. Co už i tady jich bylo! Do večera bych vypisoval.

Přestože toto místo neznám v plném časovém výměru, sem chodím za slavíkem pouhých třicet sedm let. Vidíte, a ono v obměnách statečně drží. Toto jsou mi přátelé z největších.

Vidíte. To jsem chtěl napsat o tajemném cyklovači slavičího pelichání. Tak snad někdy jindy.

To místo dostalo přednost pro tuto událost. Zastavit na znamení jsem prostě musel.