Rubrika: Články

Den se vám od rána snaží naznačit, že jestli jste plánovali nastavit si pusu do úsměvu, musíte počkat na jiný! Příliš to neznám.

Jedete autem, před chvílí jste se navíc dozvěděli, že jste divným řidičem, když jezdíte pomalu, auto tím trpí a neprospíváte mu. A pak vám zazvoní telefon. Sjíždím na odbočku, vypínám motor, který jsem měl jaksepatří prohnat a prohnal jsem. Známý hlas na druhém konci má několik úkolů, jeden milejší druhého. Děkuje za Vítání ptačího zpěvu, jak jim to sedlo a že naše pojetí nemá prý obdoby.

Přestože tam kluci jsou i jiní šikovní (a taky holky), jejímu jsem operativně přidělil funkci zapisovatele kroužkovaných ptáků. A vůbec netušil, že to jak ho uvedu, mu málem nedá spát. Pro hrdost, že jsem ho prý nazval kolegou. Nálada se mi pozvedá, jak je to milé, mám pořád ještě to ptačí dopoledne před očima.

Vyberu z těch informací (mám od maminky dovoleno) ještě jinou, radostnou neméně. Snad ještě víc.

Kluk přišel domů a Slavíka z Dubového lesa zažitého dříve s maminkou přečetl nyní sám. S průběžným informováním o postupujících kapitolách. O cestách tam i sem. Knížku si tak konečně doprožil. Důkazem je postesknutí v závěru: „Škoda, že to už nemá pokračování!“.

Má, milý příteli, kolego. A pošlu ti jej na papíře a nově dověnuji. Za radost, kterou jsi na mne tak snadno přenesl. Potřebně. A děkuji ti i za slavíky, to nechci zapomenout…

Na Kněžmost se žene noční bouřka. Už slyším rány, jak rozkopla v klikaté čáře obzoru Domousnickou bránu. Ale což! Předchozím zotavený vypláznu na ni jazyk.

Je to tak každý rok. Když rozkvetou, bývám malátný.

Odrůda za odrůdou, každá mírně v čase jiném, jedinečná však v podtónu vrozené vůně. Z nejkrásnějších.

Každý to můžeme mít jinak, je to v pořádku.

Výzkum mne naučil přemýšlet skoro pořád, pokud právě nesním. Úkoly a zadáníčka pro hlavu jsou občas až legrační. Jen škoda, člověk zapomíná. Některá si jako spisovatel mažu zapsat a pak lovím do textů. Aby čtenář klouzající řádky v pocitu se náhle zastavil. Překvapením. Čtením už málem ukolébaný. A do místa se vracel, číst to už jen tak „na chuť“. Jak odvar z máty, co dostal jsem u stolku přátel. Jak vůně fialek, co do skla nikdy nevpasují..

Dívám se do zahrady tichého mlýna. Naproti. Jsou dvě, sličné a právě kvetou.

Našli jsme podobnou zastrčenou o procházce za ptačím zpěvem, kdy jsem říkal, že jako ty mezníky, tak bude stará. Stojící v bývalém houští teď právě „k tabuli vyvolaná“. A ona umí! Naučila se pro tu chvíli. Věděla, že půjde o hodně. Nos vkládám v okvětí a vůně mne opájí. Rozevřeno, po celé koruně stromu. První máj!

Píšu v tichosti tak, aby střemchy nevěděly. A šeříky! Mohu být vůbec takový? Co květů se rozvání v slavičích krajinách!

Hlásíte zpěváky z nejnemožnějších míst. Z Jičína od kruháče. Děkuju. Pobláznil jsem docela, ale věřte, i vědeckou linku to má.

Želíte nad kouty v Orlických horách, když zpěv mistra po chvíli vyvanul a nebude víc. Šťastněte za tu chvíli! Sám to tak mám. Rozbrečet bych se musel, když kvítky souborů odlétají. Bez vůně už, odlomené Časem. Cesta je ve chvíli bílá a vím moc dobře, že to tak muselo být. Je mi to pro život: „Počkej, věř v příště!“

Jiné se ještě drží! Lehounký vánek s nimi hraje, rozlévá po travinách. Oči se lesknou v tom vysoustředění. Teď nikam nechoď, zůstaň tu s nimi! Naplní, občerství, potěší tě, ohojí. Povzbudí dál. Tak přeci jsem Máchovi neutekl! „Vy truchlenci…!“. Kdo může jazykem podobně se vyznat?! Samoten truchlencem v stýskání po nádheře.

Dal jsem záměrně obrázek, kde se teprve chystají.

A se slavíkem..

Ještě pár slov.

Dívejte se chvíli na ten kroužek. Zem, která ražbu zvýraznila, je nejspíš africká. Ptačí prsty ještě nedávno držely tělo na docela jiných keřích. Teď budou tady. Je konečně doma!

Vybral jsem nejlepší zálibu pro chvíle volna.

Aktuálně v čase upalování čarodějnic zařazuji kapitolu knihy Slavík z Dubového lesa, která se jmenuje Noc velkých ohňů.

A protože noví zájemci si po VPZ odnesli knížku domů a možná u druhé kapitoly už jsou, teď bude vhodné stránku oslovit. A klidně vy ostatní, co vás v dosahu je a knížku máte, můžete se také podívat. Věrně odráží stav v přírodě a věřte, slavíků už je po kraji dost. Někteří zpívají v místech roztodivných, nikdy tam hnízdit nebudou a pozor dejte i na ty, kteří zpívají prapodivně. Jsou mladí, v místě se často jen zastaví, nemají motivaci. Abyste je nespletli s příbuzným slavíkem tmavým.

Byly časy, kdy jsem se ke knížce vracel, už to nedělám. Trápí mne pošťuchování napsat kapitoly jinak. Ale to je tím, že člověk vypraví prvotinu. Kdyby měl titulů komín, starosti by odpadly.

Říkám si, když se ještě najde zájemce, jak to je fajn, když k novým očím příběhy doveslují.

Dubový les pod Hradištěm sice ještě stojí, ale trnky s bezovím už roky chybí. Hnízdiště zaniklo.

Dlouho jsem tehdy vybíral kout, kam děj usadím. A pak na mne zavolal dubový les a já věděl, že brzy jej budu psát Dubový les.

A stejně tam chodím každého jara. Tak nějak musím, kvůli přátelství.

A našel jsem slavíky nedaleko ve strži při železničním koridoru. I toho s prstýnkem. Přesídlil.

Mám schopnost vidět poztrácené, vzpomínky pro mne jsou málem to nejcennější. A svědčí mi přítomnost, polykat v ní umím na prázdno po vteřinách.

Baví mne život a čas, jenž teď stojí ve dveřích. Je v roce nejkrásnější. Vím, že Máj od Hynka Máchy je hlavně o jiném, ale část nejznámější, ta zítřku sluší.

Až se čoud usadí a vůně zas zvítězí, vyjděte ven. O máji pod jedničkou.

Kdo chcete, vzpomeňte průvodů a všech těch banánů s tenkými párky, já si v tom odskočím k náhonu u Klenice. Do listí, pod větve, ke krabičce s moučnými červy ze Strakova mlýna. Byli tak vzácní, že jsem si přál, aby chycený slavík příliš je nepotloukl. Abych je ušetřil. To už dnes nikdo neuvěří, v sobotu jsem to lidem vyprávěl. Jak domů jsem zavlekl obilní moly, jak prokousali v líhnutí punčochu a po schodech chodbou vystoupali až před obrazovku. K rojení. A já se už potom jen vymlouval.

Kde jsou ti slavíci, jenž hnízdili v roce třiaosmdesát pod hlohovou větví v kopřivách Továrenských nádrží? Jak dlouho požili a je některá z jejich kapek krve krví i současníků? Kdo tohle by znal? Ale v krajině ten tlukot drží, jedno jaké krve. A já? Mohu se procházet klávesnicí a děkovat Přírodě za milou známost.

Děkuji.

Dvě a půl hodiny po půlnoci už je nalíčeno na západním břehu Červenského rybníka v místě staré kachňárny. Noc je až neskutečná, tma téměř chybí, měsíc to nedovolí (fotka samozřejmě klame).

Zaparkoval jsem pod jívou stranou silnice tam, co loni. Od sítě jsem na doslech. Budu mít všechno pod kontrolou.

Od léta jsem pod noční oblohou nestál a jaro těmto odchytům nepřeje. A bylo tak i dnes. Oba repertoáry podobných slavíků se poctivě střídaly, ale z oblohy nepřistálo nic.

Okroužkoval jsem dva zpěvné drozdy a v sedm už seděl u snídaně. Aspoň že čápice v Kněžmostě na komíně sedí. Je to už nadějné.

Pokus chytat jarní dospělé slavíky v noci tím skončil. Vysvětlení a závěr z odchytů bych měl, je třeba jej ovšem v materiálech zpětně doposoudit. Tvrzení je totiž poměrně odvážné…

Pořád mne to baví.

Jedno téma otvírá druhé a člověk výzvě rád vyhoví. Včera pokus jeden, u kterého jste mohli být a dnes respektive v mladém zítřku pokus další. Je to experiment léta oťukávaný, i negativní výsledek přivítám. Velmi mi na tom záleží, a pokud by se věc povedla, půjde o jednu z nejvýznamnějších událostí letošní sezóny. Pokud se výsledek nedostaví, uklidní mne to a dalších třeba nebude.

Čekal jsem v tichosti na blížící se přelom nejvhodnějších měsíců a ten zvolna přichází. Počasí je objednáno stále ještě fantastické, jdu do toho!

Na blogu se za tou tajemností objeví informace/souhrn zítra večer, kdy bude vše vyjasněno.

To od vás zaznělo několikrát a já si toho vážím.

Konečně dnes ráno mne to dohnalo. Ptali jste se, jak je možné, že vydržím obě akce tak živě komentovat, že to přežiju vůbec. A to nevíte, že mezi tím jsem ještě v Bělé u přátel měl „přednášku“ k chytání, co nás čeká.

Teď jsem už znovu živ, ale nějak se to „sešlo“. V krku přec divný tlak, hlasivky utahané, ale vzpomínky na včerejšek jsou heřmánkem pravým.

Přišel jsem sem k blogu dnes hlavně proto, abych vám ještě znovu poděkoval.

Já vím, děkujeme si navzájem, ale je to důležité. Po loňském ročníku jsem myslel, že zájem opadne. Dnes vím, že to je obráceně.

Chodíte na blog, jak jste mnozí zmiňovali a tak tady je místo nejlepší k prohlášení, že za rok se s vámi zas s chutí sejdu. Jen dětí co přišlo! Propagaci jsme rozdali do poslední samolepky, snad vás obohatí.

A teď ještě k té společné slavičí noci..

Řekl jsem narovinu, že nemám toto zažité nějak víc, že se jdu učit s vámi. Ano, vidíte, že ač jsem s úspěchy z let starších vyrukoval, pokoru držím. Byl jsem totiž chvílemi překvapený jako vy.

V noci jsem přemýšlel o událém a liknavý začátek koncertování způsobilo opravdu na ptáky tlačící nesetmění. Ten skvostný měsíc. A možná i datum je ještě mladé. Pak ale začali a zážitek přispěchal k té cestě při Klenici. Ještě, že jsme neodešli!

Mnohdy je to tak a vy to znáte ze svých životů. Přestáváte věřit, masírujete se možnými pochybeními či neznalostí a ono stačí vydržet či upravit taktiku. A to je fenomén, který dobrodružnost k počínání báječně přisypává.

Přijeli jste zas ze všech koutů. Člověk žasne jak to, že se zvednete kdesi, sednete do auta a jedete kus světa kvůli kousku křoví.

Viděl jsem děti, jak visí očima na větách a oceňuji zpětně, že jsme podnikem, kde mohou hladit po peří ve chvilce před odletem. Zdůvodním si to vždycky. I proto tam jdou.

Kolik již takových prošlo tím společným časem za osmnáct vycházkových roků! Kde jsou? Už rodiči i obdivovateli?

Vím podle sebe – je to důležité. Rozdám-li po cestě úkoly „“starým““ bardům“, aby jedinečnou češtinou pořídili zápis o kroužkování, ta oboustranná chvíle je k docenění. A rodiče nad námi v krocené hrdosti též žijí vteřiny nevšednosti.

Ano, tak zase za rok a jak jsem nastínil, mohli bychom do lesa. Toť svět zas docela jiný a v jednom z ročníků jsme takový už zakusili.

Začínáme za světla. Desítka účastníků + já se vydáváme za hřbitov. Nejdřív ještě kroužkujeme slavíka, kterého jsem v předstihu chytil sklopkou.

Měsíc je v úplňku, moc se nám to nezdá. Zatímco zvečera slavíci ještě zpívali, teď je ticho. Svádíme to na měsíc a jsme ve shodě. Vyprávím zatím veselé příběhy z kroužkování, čas utíká. Vůbec jsem si neuvědomil, že větší tma než je tato polární záře dnes už vlastně nebude.

Probíhá pokus o chytání nočního slavíka, je neúspěšný. Zapisuji, že odchyty možné nejsou. Předcházely totiž kdysi dva rovněž neúspěšné. To „na razítko“ stačí, slavík se z místa prostě nepohne.

Je výrazně po dvaadvacáté hodině, rozezpíváváme vábničkou dva přítomné kolem prameniště a pak to začalo! Koncert všech zúčastněných (slavíků). Zkoušeli jsme do střemchy pak svítit baterkou, bez výsledku. Pták zpíval z úkrytu dál.

Noc slavíků přes váhavý začátek nakonec proběhla zdařile.

Děkuji všem, kteří vydrželi a navečer přišli.

Dávám tak trochu po Cimrmanovsku fotku z akce.

Ne, že bych neměl světlejší, ale tato nikomu neublíží, nikdo tam skoro není.

Fotky nevlastním, jsou od jednoho z účastníků.

Akce vyšla pěkně, večerní nás čeká. Tam bude žádoucí, když nás bude míň, lépe málo. Krásným výsledkem je účast patnácti dětí a k tomu čtyřicítky dospělých. Je to akorát počet, který se nechá zvládnout.

Tom nachytal pěnice černohlavé, rákosníky proužkované a strnada rákosního, já předtím mobilní sítí jsem přímo na cestě odchytil budníčka menšího. Lidé tak viděli síť v akci. Slavíci byli chytří a zatímco loni jich bylo dost, letos jsme nechytili žádného. Ovšem zpívali opravdu zblízka.

Ze zajímavostí byla slyšena kukačka. Úspěch měla ještě i slavičí knížka, kterou vozím s sebou.

Téma doplním průběžně, teď se těším na večer k městskému koupališti, po dvacáté hodině vyrazíme kousek po cestě.

Poděkování ČSO, která byla připomenuta právě pěnicí černohlavou, ta je vsazena v logo subjektu a byla i kroužkována.

Děkuji i těm, kteří přijeli z dálky. A taky všem místním.

Děkuji

Ano, tento čas je chvílí návratu prvních samiček. Kdo hnízdiště umí číst, samec to velmi brzy prozradí, ani druhého rezavce nemusíte vidět.

Samice jsou po cestě vyhládlé a tak sklopka ji chytí rychle. Ač u druhu neexistuje pohlavní dimorfismus, odlišit jeho a jí poměrně lze. Měřením peří, tedy určením v ruce v čase odchytu pro kroužkování.

Nalíčil jsem u hřbitova co posledně a úspěch se dostavil.

Tady ji vidíte.

Zítra snad z některými z vás nashledanou ve městě na Klenici!

Děkuji za gratulaci, která po letech čekání dnes po telefonu přišla.

Ano, Kněžmost má zřejmě čápy! Od roku čtrnáct se snažíme, až se to přiblížilo.

Již obydlili hnízdo, letopočet před ním jim opravdu nevadí (už snad to vysvětlovat nemusím) – vítejte v novém, milí dlouhonožci!

Vypadá to na mladý pár bez zkušeností, ale opravují, dostavují, pobývají tam. A kdo ví, možná se už snáší. Tedy jako mezi sebou jistě, myslel jsem na snůšku.

Kdo pojedete Kněžmostem, za vraty sběrného místa je na komíně uvidíte. Tak se z nich radujte s námi.