Rubrika: Články

Noc končí, jsou čtyři hodiny. Málem. Byla bez deště, bez průvanu, bez slavíků. Já jsem tam ale přesně pro tento výsledek jel. Jsem spokojen.

Mám pět zpěvných rákosníků, tedy rákosnic. Je zajímavé, jak samičky po hnízdění fungují. Je to odlet? Asi je. Jinak tam ještě taky nic není, to všechno teprve přijde.

Večer se ovšem chytla vlaštovka, což je v parku v síti vzácná věc. Samička. Letěla už možná nocovat, nevím. Vlaštovek jsem v životě příliš neokroužkoval, jsou elegantní.

Nezdá se to, ale devět jich je pryč. Jako se vším, první byly opravdu pionýrské. Učený prostě z nebe nespadl ani tady. Rovněž prostředí už vypadá jako na odchytových stanicích, jakmile se oblékne do síťových sestav v hlasovém podkresu. Dokonce už lze předpovědět, jak se bude kroužkování vyvíjet. Projel jsem předtím dost míst, zkoušel různé styly, učil se za pochodu. Zkušenost jsem měl z hor, z nížiny ne. V mnohém je situace odlišná, není to opravdu tak, že by scházelo jenom jelení zatroubení a hvězdy málem ve vlasech. Dokonce jsem přivykl i absenci lidí, což byl docela problém. Dnes už si vystačím sám. Zas to má výhodu, že cokoli o tom řeknete-napíšete, je to jen vaše. Zbrusu soukromé.

Někdy ne, ale občas zbývá čas i na romantiku. Sledovat stmívání, průběh prohřátých nocí i cestu k rozednění. Vymotávat vzácné noční motýly, občas nějakého netopýra, ale hlavně opeřence. Za tmy jich, na rozdíl od horských sedel, nebývá moc, často žádný. Jak ale hvězdy začnou mizet a zůstane jich jen pár, přichází půlhodina pravdy. Ukáže se totiž od slavíků, kolik jich mohlo být ve vzduchu a zdali vůbec nějaký. Vedle v rákosí vše nastává až za plného rozednění, když je rosa, ještě později. Tací ptáci jsou pro zpestření, aby člověk neviděl pořád jen hnědo-rezavě. Ten průtah rákosím je rovněž plný záhad. I mnohých překvapení. Protože široce kolem vodoteče jsou už jenom sečené louky, třtina o šířce desíti metrů působí magneticky. Tahové vlny jsou tady o mnoho zřetelnější, než tomu bývá u slavíků. Co druh, to jiný scénář a také jiné barvy. I jiná naděje. Ono totiž kroužkovat rákosinné ptactvo nosí výsledky daleko vydatněji. Stačí označit pár desítek rákosníků velkých a můžete se spolehnout, že se některý ze světa připomene. Horší už to je s ťuhýky. Protože migrují tak jak migrují, výsledky od nich nechodí. A to ani přesto, že se jich za léto označí opravdu veliké množství. Na východním pobřeží Středozemního moře se domnívám, že je jejich hliníkem vydlážděno. V linii rákosí se chytá i většina modráčků. Jsou mladí, ale to už přeci nikoho nepřekvapí. Vzpomínám na jihočeského Petra Bürgera, to on tehdy na Stropnici v létě s magneťákem nakročil směrem podobným. A pozorní na schůzi žasli. Rád jsem jej vzpomenul, už tady není.

Tedy, desátý ročník rozkopl dveře a dere se přes práh. Snad se bude dařit i průběžné zpravodajství přes blog, ta jízda je v jednom člověku opravdu velmi náročná. Ale výhled, že to celé divadlo konečně půjde pobrat, ten za to stojí. První ročníky byly spíše dobrodružstvím, než vědou. Zkoušení republikových míst, technik a prostředí. Nepevná pozornost k slavíkům tmavým, to vše je pryč. Mnohé zákonitosti se nakonec vykreslily úplně jinak – a kdo ví, jestli pro tento druh ta letní příležitost je dostačující. Neodlišíme například dvouleté jedince, a to je škoda. Zmizeli ze čtení po prvním kompletním pelichání kdesi u nich, v Evropě „výš“. Materiál mladých tohoročních je spíše pro pobavení, hodnotu nese mizernou. Adultů bylo by potřeba víc. S kotlinou Klenice stojíme ovšem téměř už stranou ve vztahu k jejich představám. Východní Slovensko bylo by mnohem výhodnější. Když se ke břehům Latorice či Bodrogu rozjedu v klíčovou dobu, zůstane tady u Klenice po mně díra. Tak tedy nic.

Přemýšlel jsem nad osobním přehledem o oblasti a došel k závěru, že člověk zjistí událostí sotva polovic. Nemůže být vždy všude, mnoho návštěv se zastaví jenom krátce. Jako kos horský tehdy zjara, jako orlovec říční podobně. Jako slavíci, kteří po noci sednou, chytit se nedají a zase zmizí po cestě dál. Někam. Brzy to s nimi začne. Vše připraveno, i políčka pro sklopky k dochytání.

Slyšet ten vrzavý hlas, to je návrat do dětství jako hrom! Emberiza calandra. Býval úplně všude.

V parku zpívá. Jasně, je to pozdě na nějaké zahnízdění, ale strašně důležitý moment. Pro druh, pro území. Já už to v té kotlině moc dobře znám. Takhle to často začíná.

Šel jsem se za ním podívat i očím pro zážitek. A byl jsem neopatrný – seděl na špici štíhlé hrušně nad stepí, viděli jsme se současně. Přeletěl na druhý konec a opravdu jej nechci pronásledovat. Byl se tu dívat – „jestli jo“? Napíšu jej, i když zatím se neví..

Přerušil jsem seč louky, aby vedra nevnesla škodu. Podťaté odklidím, zbytek počká vstoje. Nejsem kdovíjaký znalec problematiky, ale postupuji selským rozumem. Louku jsem od přátel dostal svěřenu, můžu si dělat co chci. Z lokálních pozorování z vysečených prostupů mi přijde, že včel je po karambolu stále málo. Jsou v práci opylovači náhradní, ale ten správný „fičák“ chybí.

Mám ještě jednu představu, spíš přání. Kdyby se u nás objevily svatojánské mušky. Místo s výskytem není daleko, takový kilometr, kol železničního náspu. To bych moc chtěl. To tady chybí. Půjdu si o celém něco víc nastudovat, to nic nestojí.

Ne tolik slavík obecný, slavík tmavý k nám může pootevřít skříňku tajemna, protože každý chycený v létě po noci je s největší pravděpodobností odněkud někam migrující.

Sledovat, jak se chovají tukové zásoby během cesty, to strčí do kapsy kdejakou televizi! Nedovedu si představit po více než čtyřiceti letech, že by někoho podobné hledání nebavilo. Jeden podnět za všechny: Co měl za lubem jedinec, který se během neplánovaného pobytu dostal z hmotnosti příletové, na odletovou (38,5g!) v nárůstu o 15 gramů? Každý z nich to ovšem podobně neudělá. Není to zadání málem až detektivní?

A letos se nějací určitě objeví zas. Až přijde příhodný čas.

Monitoroval jsem zjara. Byl jsem tam v podletí, potom ještě jednou, a včera při pravidelné údržbě stezek. Do konce června nula, a nyní? Slavíci vyvádějí. Předchozí „neobsazenost“ místa bych přijal – ostatně – není to letos nic neobvyklého. Přijal bych posléze i to, že dosídlil nový „nějaký“ pár. Podíval jsem se tedy do situace zblízka. Výsledek: starý známý pár vyhnízdil a pobíhající potomci se chystají na křídla!

Slavičí samička (na obrázku z včerejška) má kroužek z loňska, on z předloňska

Špatné načtení místa během sezóny jde za mnou, zbytek je úspěchem ptáků. Uspěli a to se počítá. Uspěli v nějakém z náhradních pokusů, ono – okolo dráhy to nebývá nejsnadnější. Dělají krajině radost. Dělají radost i mně. A teď – rychle do výměny ošacení a jaksepatří přibrat! Nebude to před koncem prázdnin lehké. To se totiž u dospělých slavíků odlétá.

Potok od Skyšic, podobně jako skoro všechny zbylé, stává se sezónní vodotečí. Neumí donést vodu až k soutoku, Klenice za veder čeká marně. Rybky v kalužině pod mostem dostihne smrt, žluny se přilétly namočit do zbytku vody. Sourozenci – on a ona. Vím to, protože skončili v síti. A slunce si převahy užívalo.

Jedu tedy z práce od tabule a myslím na vodu i na ten slavičí pár. Umí mne obejít a nechat v chybě. Příroda nejde pročítat bez omylů, ale zmýlená nevadí. Nakonec mne stejně náhoda postrčila do poznání a já si zapisuji: obsazeno, vyhnízděno. A taky se poučuji, že obraz který načítám, nemusí být tak děravý. Že se chvílemi mohu seknout. Takováto „seknutí“ ale vůbec nebolí – naopak. Moc ta slavičí rodina místu okolo naučné tabule sluší. Vždyť je text věnován z jedné čtvrtiny jim.

Pojďme tedy ještě k jejich soudržnostem…

… není to báječné, když se dva známí, druhové totožnosti, sejdou znovu na spolužití? Od dráhy odletí každý jinak – to se ví, to je pravda. V Africe se nejspíš nepotkají, ale vztah k místu úspěšných fungování – to je tahák jistoty. A víte, co ještě? Že těch pár vrbových haluzí nad soutokem přežívá. Že bylinné patro se přidá k jejich nápadu a podrží je. Napoprvé nebo napodruhé, to už je ve výsledku jedno. Zase budou chtít přiletět zpátky. Jestli budou mít čas, pokud vydrží síly.

Pojďme k nadpisu, abych z toho hned prvními větami nějak vylezl.

Zamilovaní do prázdnin, do displejů, do cestování, do doplňků fakt dobrých značek, do čtení nebo cestování, ale hlavně – do ornitologie! To mi vychází teď tady u „sdělitelna“, kde sedím, protože mám hrst informací o mne podobných. Tak vám gratuluji a palec k obloze posílám i všem, co neznám. Stačí vlézt na stránky české ornitologie. Jste všichni dobří v tom směřování. A zůstaňte při peří, potřebujeme se navzájem. Jenom ty ornito-parky! Kolik jich už žije. A správci hned dva, co seděli i u mne tady v kabinetu, když cestu začínali. Kryštof, Pepa. Buďme zamilovaní do posledního okamžiku, co skla s řemínkem dovedeme k očím pozvednout!

Lítám v tom dávno i já. Já to mám násobné o vztah ke krajině těch ptáků. Je i moje, protože jako oni, i já z ní vzešel. Vracíme se tam tedy všichni. Já pérující na kolech, oni položení v křídlech. Zpívají o ní – a já vlastně taky. Vztah jako řemen.

Slunce vyšlo i pro dnešní den – a i kdyby bylo snad pod mrakem, bude naše. Nechci tu stavět nějaké kázání, ale jen využít předplaceného a říct: „Dokud v tom vlaku tlukoucích srdcí hřejeme lavici, v notách radosti se zmáchejme, co to jen půjde!“

P.S.: Chodí teď na slavičí stránku dost lidí a tedy od poselství mého očekávám pořádnou údernost. Kdyby jenom pět dalších vyplnilo přihlášku mezi nás, cíl byl stižen. A pojďme těch „pár“ zbývajících křídel po planetě pořádně chránit!

Červen se chystá z krajiny s omluvou. Neudržel vodu v potocích a tam je teď zle. Trnický potok pod soutokem je na suchu. Drenážní hlavníky, co přinášejí vodu z utajených míst v krajině naivního socialismu, vyschlo jim v krku podobně. Uvidíme, co bude dál.

Jinak ale ten měsíc, pokud to šlo, se snažil. Doprovodil slavíky z hnízd a tam, kde je o ně lidé nepřipravili, tam to vycházelo návazně jak pod vyvedeným ohňostrojem. Za sebe říkám: letos slavíci jsou, snad se to nikde nepokazí. Tady je poslední ze včerejška. Všimněte si – už ztrácí kropenatý šat a podrůstá dospěláckým. Taky chování má už jiné, ví si víc rady. A co nevidět půjde pod hvězdy. K poznávačce.

Osobně se na ten čas těším, smutek vyvažuje poznání. Zase si naplním kapsy zkušenostmi, znovu užiji. Už jsem tréninkem prošel teď v předchytávce. Ta končí, vchází pauza, kdy není po nocích nic, a pak už to zmíněné vzlétávání.

Byla to trojice nádherných nocí, podle plánu od loňska zasazená do časné doby pohnízdní, jež omázla po polštářku razítko.

Že se věci mají v souladu s tušeným dokládá tento mladík. Zařaďte si jej sami. V parku patří k druhům „nepůvodním“.

A síť na moment zdržela i mladičkého krutihlava. Je letos první a upozorňuje, že už to bude fakt lítat.

… Ráno bude červenec a bude ho dost.

Kukačky ještě dřou. Když člověk konečně ví, jak to mají, jako by se k nim díval i okem třetím. Tak se věc má. Ty anglické mnohé jsou dávno už v luftu. Naše dál drží. Zrovna tak, jako se nedají porovnávat s tamními, životy našich slavíků.

Pozvala mne přes slavíky, to ano. Ale nechává, ať hledám. Ať se přičiňuji, jdu naproti.

Před chvílí jsem pod oblou střechou příbytku na kolech dopil kafe a už stojím za náspem dráhy (je rozšířený po úpravě, asi nové předpisy) a dívám se dalekohledem na svodnici s mezí, vedoucí k nádraží. A právě – tam už se to vaří pro tahový podzim. Ksakru, tam je živo! Černohlaví bramborníčci s početnou rodinou loví a posedávají, aby hned poté zase zalovili. Čejky občas vzlétnou, tedy rodiče, a pak sednou o kus dál. Mládež je v dosud nevysoké kukuřici s holými placy po rozmáčenosti. Vidím je postávat. Ještě, že se ty socialistické drény zpřelámaly pod tíhou Stalinců. Skřivani už také nemají čas k notám, práce nad hlavu. Hnědokřídlá pěnice – ta ještě pro všechny občas zazpívá. Tady by teď stálo zato zastavit výpověď a prohovořit o tom, jak ptačí rok mezi pěvci vlastně funguje. Jak se stavy neustále proměňují, protože pořád na scénu přichází noví – opoždění či váhaví. No ale pozor! Zase už někteří zmizeli, neúspěch je odsunul jinam. Jde o monstrózně dynamickou záležitost, kterou nelze nikdy podchytit přesně. Teprve když vezmete konkrétní prostředí a podrobíte jej i s pomocí značení poctivé sledovačce, pak trochu vidíte líp.

A pojďme hned vedle do rákosiny.. Vede kotlinou v pruzích kolem vodotečí – a co je k radosti? Zatím ještě smí vést. Je tam napilno jaksepatří. Proužkovaní, obecní i zpěvní rákosníci jsou v akci, doplňují je strnadi rákosní a posedávající ťuhýci obecní. Ti sletují do oboustranných luk a nevrací se naprázdno. Je to takový letní obrázek krajiny, ještě jakž takž fungující.

A červen ze všech sil přikládá pod kotlem, aby se k prázdninám nezadlužil. Jan Skácel by pro Hradišťan sáhl k příměru:“Den je jak chleba, vytažený z pece“. Už se to chystá, už se to rozhýbe na-veliko. Na starost akci dostane mládí. Jeden juvenil za druhým se přeformovává v pěvce kategorie 1K a začne „poletování“. Ilustrovat bychom to mohli třeba na stehlících. Před chvílí seděli tady a teď už jsou tamhle. Tak takhle to funguje i když se setmí, jenom ne u těch stehlíků. Třeba s rákosníky.

Nevím, jak to říct správně, výraz pro to asi není – nepřehlédl jsem, jak voní seno z našich luk. Mohli by to koně, dle mého, dostávat v balíčcích k narozeninám. Jen takových malých, jako jednohubky. Omamné.

Zpátky k nadpisu – nevím, zda jsem podstatu vyjevil, tak tedy ještě jednou a krátce: Krajina předkládá pozvánky a zbytek už je na mně.

Nechtěl bych bádat modráčky ani za nic. Jejich život je jeden veliký otazník – zlatí hnědí slavíci!

…To takhle zapadá slunce vzadu za fabrikou, park je zčásti do hladka a na potoce je v síti konečně objekt. Kdyby se podobně událo v půlce století minulého, tak se lidé u tyček pominou. Dnes už modráček příliš nepřekvapí, kolik jich po republice je. I tady jej vybírám a přisuzuji mu původ hnízdní, pak ale vidím barvy docela jinak, než se u nás ve slati nosí a pozorním. Kombinace prolisů v plechu upomíná na moje zásoby značek, kroužek je v báječné patině od bahenních solí, pravá noha = sudý rok, sameček dvouletý. Dosud nepelichá, i když nejspíš nehnízdil, kulatý je jak míček k zelenému stolu. Tady u nás ale rozhodně nebyl, letos jsem si tu práci dal.

Hluboký západ mezitím přišel o barvy – zato modráček – ten jich má dost. Naši zdejší takoví krasavci nejsou. Míchají se jim do hvězdy narezlé tóny. Jde o ptáka z loňské noci vysokého léta. Tehdy byl chvilku na světě. Teď se stavil a dobře mi tak. Kdepak, stačilo by každému z nás pár metrů rákosiny – co by zatáhl sítí – a mohl by kroužkovat každou chvíli. Když to pod oblohou začíná přeletovat. Co my víme o těchto událostech? Pamatuji, není to tak dávno, pár lidí chytalo aktivně zpěvné rákosníky. Pak nápad zašel, ale časy to na poznatky byly březí. Nevím ani, kde to skončilo, ale tam by se ještě dnes v retrapech vytěžilo plno odvislostí. Nevěřím osobně, že tohle pěvěctvo to nemá v podstatném dané jako základ. Malé vysílače by otázku čaply za pačesy. To jsem si jist. A hodně bychom ponejspíš od kleští každý jeden z nás koukal.

A abych nezapomněl – do pohybu se dali očekávaně prouhatí rákosníci – staří. Máme zástih.