Slavičí háj byl certifikovanou ekofarmou jahod, nevím, jestli jsem to někdy říkal. Pak je tedy jasné, jak to tu stojí s chemií. Ovoce ji nezažilo a půda si dávno nevzpomene.
Kvíčaly láteřily kol přesypávaných kýblů, zbylo jim dost, můžou být v klidu. Však už se taky srocují. Mezitím ještě některá dostane nápad sletět do louky za hmyzem a ostatní ze stromu to po ní zopakují. Všude jejich pokřik – do kraje přichází zima.
Ta zpracovaná jablka, to není jen hmota se slupkou a jaderníkem. Je to zakulacená vůně všech květů, pochytané slunce z dnů pozvolného zrání, noty slavíků když vládlo koncertování. Červená jahod v ústraních pozůstalých i vítr z pačesů vrb. Takhle se za babím létem uklání Slavičí háj. Značka, která v tichosti prostě jen začíná být.
::: Upoutávaný text od minule připravím na přes další. Bude totiž následovat článek k blížícímu se setkávání kroužkovatelů v podzimech, který nechám viset až do startovního výstřelu v onom Polabí.
Se sluncem nad kotlinou se to má nyní tak, že se potuluje jen kousek nad obzorem. Jak vidíte, postava sv. Kateřiny mu zabránila jít dál. Toť signál přicházející zimy do mé krajiny.
Avizoval jsem vysoké cíle. Tak tedy: Po dalším vegetačním období sektor jedna, který je v létě odchytovým stanovištěm za účelem kroužkování, už už bude třeba formovat porosty tak, aby vytvořily podpůrný efekt pro úspěch v sítích. Tolik k odchytům.
Pro možnost hnízdění dojde k úpravě dalších dvou zákoutí, kde bychom slavíky rádi usadili. Jsem přesvědčen, že počet párů navýšit lze. Letos už jeden pár zahnízdil v novém – že to jde, vyzkoušeno tím máme.
Pelichaniště pro slavíky bych rád prodloužil do plochy, kde se keře mezi jabloněmi teprve uchycují. Odděleno by bylo krátkou prolukou. Třeba totiž využít stavu, kdy cesta parkem mizí, a zmizí nadobro. Vznikne největší klidová zóna. Podrost zamýšleného prodloužení již teď tvoří topinambur a divoký chmel samičích květů – tedy fotogenický s šišticemi. Vylézá po odumřelé jabloni do výše a tvoří opravdu temné zákoutí. Odspodu navazuje velmi řídká rákosina, v létě, kdy se pelichá, tak bez vody. Zde se rozpočetnily mirabelky (budou seřezány v metrové výši, aby zkošatěly). Z vyšších dřevin ponecháme jen dosluhující ovocné stromy a aktivní semenáčky drobnoplodého hlohu. Součástí linie je i bývalé kompostoviště, zarůstající kopřivou. Po úspěchu s prostředím prvním věřím, že slavíci objeví pro čas přeměny šatu po odhnízdění i nabídku druhou. Jde u mne o nádherné hraní s myšlenkami, stavěné na zkušenostech z terénu.
Jestli nějaká bobulovina je opravdovým tahákem na slavíky, je to řešetlák. Bezinky jsou bezinky, ale řešetlák v akci jsem zažil dvakrát. Prvně u čističky pod Mladou Boleslaví, podruhé u čističky na jihu Moravy v Unkovicích. To se musí uvidět! Mám tedy jasno, co přisadit. Už samo město nyní o výsadbě po levoboku nové cesty nad parkem řešetlák chystá. Je totiž i pro motýly a sousedit bude s květnatou loukou. Na to se těším a snad i dožiji. Chci tam ty slavíky jednou uvidět.
Sázet dál a dál budu kominíček krvavec. Kvůli modráskům. Rezaté mravence už k tomu máme v okolí. Zde ovšem rovněž zázrak nezafunguje na tlesknutí, třeba trpělivosti. Zlomková populace motýla okolo je a zůstává. My ji ukotvíme, jen co nachystáme dlaň. Pak budu chodit prostředím opravdu v hrdosti. – Klid. Nikdo mne neuvidí. To jen sám před sebou. Až budu místy procházet v oddílech roku. Donedávna jsem třeba kol pelichaniště chodil jen tak a říkal si, že jednou tu slavíci třeba i budou… Dnes, po zážitcích, chodím okolo docela jinak. Jde o briliant, který jsem z brusu konečně odejmul a odměnou se záhy roztřpytil.
Příště napíšu, jak jsem s kolegou zjistil prvního slavíka v místě pelichat. První z fasetek onoho drahokamu. A příští rok? Nevěřím, že se slavíci neobjeví.
Dušičkový čas v plné jízdě! Po probuzení jsme nahmatali čelovky a nepřetržitě dobíjíme. Viditelnost nízká – ale náladu? Za tu si každý zodpovídá sám. Tak si nějakou udělejte.
Včera jsem v parku pozoroval šedého ťuhýka, jak se pokouší po delší čas lovit některého z mlynaříků. Nikdy jsem podobné nečet´. Naštěstí neulovil, musel na myši k nám do louky na berličku.
Dobrý čas je dnes pro práci s výsledky. Vypisuji kontrolní odchyty slavíků a překlápím do úložiště. Přitom jsem znovu okolo sítí – za chvíli jarní sluníčko zapadne, pod keři dál ještě nalíčeno a nevěřím, že nějaký ten odečet ještě nepřijde. Ba, přišlo jich dost, a teď je čas odevzdávat.
Metoda, kterou v terénu používám k co největším ziskům vědomostí i číslic je oškubána o největší omyly i chaos nezkušeného. Dokonce snad mohu prohlásit, že práce v slavičích houštinách je docela slušným koncertem. Opentleným dost často – jak výše uvedeno – nějakým odečtem značky. S takovým úlovkem lze zažít mnohé obohacující a něco zůstane „na pak“. Vše totiž aktér v čase odečtu nepobere. Ani to nejde. Některý rozměr holt čeká na budoucí souvislosti. Pořád to platí. Proto se ke knize slavičích kontrol vracím. A taky pro vzpomínky. Ony totiž zpravidla k takovým výsledkům přináleží v archívu fotky. Takže mi nedá moc sil událost postavit na koleje. A může se jet!
Kdyby bylo okno mezi dešti, roztáhl bych v zahradě pod modřínem. Ale nebylo. Opravdu je to jak od Kemra zpod střechy od hrnečku, v té jeho čepici.
Přemýšlím nad zdejším krajem. Slavíci nastoupali přílety pořádně vysoko a jakž takž se drží. Prostě tu na jaře jsou. Ale tenkrát – věřte mi, tenkrát to byl opravdu šok. Co mlád jsem nebrousil daleko za humny a nevěděl o králi pěvců nic. Jak si kde stojí a zda někde v okolí je. Pan Alfréd Hořice, že na ně jezdil do krajiny Strenického potoka. Neznal jsem ani, kde nějaké Strenice jsou. A že dokonce slavíka drží v znaku obce. Bylo to pro mne u toho Továrňáku jak čtení z pohádky. Přesně vím, že právě to zařídilo pětačtyřicetiletou výdrž nad tématem a kamenný nezájem cokoli měnit. Pořád prožívám okouzlení, pořád v sobě tak snadno nacházím obálky pro všechen údiv. A slavíky pentlím reklamou, jakou zasluhují. Kdybych to právě tak necítil, proč platil bych třeba tuto stránku? Proč bych čas nenapřel k něčemu, co fakt brzy pořádně nasype? Proč bychom v trojici přátel rozkládali ořezané větve v okrajích kopřiv našeho parku a hecovali se vzájemně, kdy že to přijde. Baví nás to! Buďte si jisti, že to tak je. Jenom málokdo si dovede představit, když slavík „od křižovatky“ prvně se v roklině potoka mihne, jaké to je. Už po tolikáté! Ne, za den. Ne, za týden či měsíc. Meziročně! Kdybych ho vytáčel přepáleným zájmen, dávno by odletěl jinam. Moc dobře vím, že to tak u nás není. A třeba zajíci? Abych přehodil desku gramofonu? Z vděčnosti než jsem stačil oplotit vysazenou révu, všech dvacet budoucích hlav chutě osekali. Přes noc. Mám je postřílet, když jinde nechtějí být? Chyba je u mne, nikoli u nich. Měl jsem být toho večera po práci přeci jen důslednější.
Tak buďte zdrávi. A zítra? Zítra, až ráno nakročí ku poledni, vrátí se mezi nás světlo.
Nechci odhánět část publika přílišnými odbornostmi, ale musím se vyjádřit k poznatku, který „vyplaval“ po vřazení letoška do letitého grafu. Ukazuje se totiž názorně, že před půlkou prázdnin došlo – ne k vlně, ale k jakémusi „šplouchnutí“ u slavíků tmavých, kteří letí Evropou od shora šikmo dolů.
Zatím podobný zápis nemám z let minulých a jen to ukazuje, že pozorovatel tahů musí být ostražitý a nehledět zcela na „historii“. V přírodě se totiž dějí věci nečekané a „krabičkování“ úplně vždycky nezabírá.
Co postrčilo slavíky na cestě?
Oni to třeba nebyli jenom slavíci, to by doplnili jiní „upřenci“ do svých témat. Ale slavíci tmaví zcela jistě zareagovali na předchozí příznivosti – možná už od samého příletu po vyvádění. To jsou všechno pak odvislé návaznosti.
Kde se vše vzniklé může dorovnat?
V zastávkách po cestě, nebo až v cíli. Prostě: „letělo se odshora trošičku dřív“. On i ten mladý pták z retrapu byl oproti známému poměrně v postupu rychlý. I když ne jistě, jak za to dovedou vzít dospěláci. Kde se jistota a zkušenost propisují do značného fofru. Tím více si výhody užijí po zastávkách…
Škoda, že kroužky a kroužkování neumí doposud prozradit víc. Posunem mohou být sledovací přístroje kol jednoho gramu (a míň), ovšem ani ty neřeknou například o krátkých mezipřistáních (mimo stmívání a rozednívání) nic. A tolerance dvou set kilometrů ještě rovněž není úplně ono. Rozhodně ovšem jde o moderní krok a hrstku ceněných výpovědí. Fungoval-li přístroj a podařilo-li se takový získat nazpět.
U mne to je na jaře pokaždé tak, že „záhadné“ návraty do míst setkání předchozího či nedaleko, drží dál svoje ohromná tajemství: Jak jen to ti slavíci všechno pro moment rozmnožení úžasně dovedou.
Přesně to spočítat nejde, ale hrubý odhad zajistit dovedu. Navštěvuji totiž hnízdiště oblasti, jak čas dovolí. A tam to jde poznat. Věc má ale otýpku slabých míst – logicky, nakládáme s živou přírodou. Například nedohlédnu jedince, kteří se vyskytují mimo sledované území. Též návštěv je málo na plnohodnotné vyjádření. A k tomu samičky nejde kontrolovat početně, protože se hůře chytají.
Zejména tyto tři hendikepy ubírají přesnosti, ale pravím: lepší něco, než nic. I tak se sejde množina retrapů, kde zajímavý je úplně každý. Zajímavým se stává i pro Kroužkovací stanici, která má veškeré naše sběry dat k dispozici. Jsme vlastně jejími (nadšenými) dělníky. Ona nám za to poví, když se nějaký z okroužkovanců odněkud ozve.
No a teď, když končí další měsíc roku, vyslaným pohledem (plovoucím „na vodě“ podobně, jako ono schytávání) vidíme oba hnědé druhy dost blízko zimovištím. Slavíka tmavého i obecného. Byli by tam oba slavíci daleko dřív, zejména staří, ale opožďují se v zastávkách. A znovu – jsou to živí tvorové, potřebují si ve výkonu vyhovět. Odpočinout, nakrmit. Aby, v co nejvíce případech, mohl mít na jaře „vyčkávající“ upřímnou radost. I když o takovou jde až v druhém pohledu. Prvním je již zmíněný sběr dat.
Teď se „od startovního výstřelu“ (příšerný příměr) hraje o návratnost. Dochází ke kolapsům toho či onoho, zablouděním či omylům. Tací už se zpravidla nevrátí. Někdy však i přes to. Vzpomeňme jižní Francie a nárazu do skleněné plochy po ránu. S pomocí lidí se narezlý pěvec probral a odletěl. Klika, že na podobně frekventovaných městských třídách není tolik koček. V zahradách Česka – a nejen dotčeného – bývají u podobné nehody zpravidla dřív. A tak se mnohdy ani pořádně nedozvíme skutečnou údernost neviditelných či odzrcadlujících se stěn.
Ale – jak říkám – jaro je s návraty báječný čas! Úspěšní přilétli hnízdit. A nebo taky ne! To už by ovšem bylo docela jiné vyprávění, vyhodnocující chování v ptačích okrscích.
Dle mého, katastrofální rok druhu. Byly podobné roky i u slavíků, vždy se populace velice brzy dorovnala a drží laťku. Co provede modrák, těžko soudit. Staří ptáci jsou, mladí v odchytech chyběli. Kroužkoval jsem po noci o prázdninách jednoho, dva.
Chce to k nim jiné jaro, ne takový cirkus, co letos. Stromy v sadě kvetly nadvakrát, kytky opožděny, motýli vyšli mizerně. Modrásci byli v jednom exempláři. Ti vzácní. Jehlicových bylo v letní generaci už dost.
Slavičí háj v nové podobě hostí už dokonce dva páry slavíka modráčka. To nebývalo, přičinil jsem se. Obě luční laguny jsem hlídal, aby rákosí mokřad nepřemohlo. Nechával jsem po kosení narůst jen polovysoká tenká brčka a ta jsou teď hotovým požehnáním k táhnoucím bekasinám.
…A dnes dorazily kvíčaly. Ještě jsem ale k nim hrozil, nemáme zmoštováno. Musí počkat do neděle. Zatím jich je jedna skupinka, ale ony přijdou. Až vítr ovládne kotlinu pod „rájem“ a trochu přitvrdí. Až opadá listí a všechna úroda se k obloze odzrcadlí. Pak se k nám sletí. Dokonce nedaleko i nocují, ovšem nocoviště jsou dost citlivá.
Hnízdící modráčci mají kroužky, vrací se.
I když, jeden přivandroval, není z mé bužírky. Uvidíme, jak bude u nich v březnu. Víc, než dva páry ovšem neusadíme, nejsou parcely. Je ovšem hezký pocit, že Slavičí háj už nepatří jen slavíku obecnému, ale i příbuzenstvu. Pro lidi, co přijdou na jaře, může být nabídka tedy rozšířena, i když zatím jsme do slati nezvali. Přepracujeme infotabuli a novým druhům nabídneme víc místa na ploše. Snad to do sezóny bude.
Není to tak beze zbytku. Samozřejmě, že jde o předvýběr sběru, který nejvyšší pole v štěrku nabízí. My jsme je zatím přeřízli, aby hlízy odkryly obrazy. A stejně jako u těchto dvou převažují odstíny žluté, v lomech a puklinách potom prostupování železa, obsaženého v půdě.
Průhledné chalcedony jsme neopracovali, obrázky v nich nejsou. Jsou prostě jenom čiré. Zde jsou dva acháty.
Než se naučíme se strojem pracovat a než dojdou k broušení a vyleštění, necháváme stranou velekrásné a perspektivní, které opracujeme později. Přeci jen jsme v oboru amatéry. Zrovna tak které „opracovala“ řeka, když je koulela shora, ty necháme v tváři původní. Prostě si je vždycky před prohlížením jen namočíme, aby se „rozsvítily“.
Zkoumám náš pár hektarový kout bousovské přírody zeširoka. Nebyl jsem v krajině nikdy jiný, proto takový záběr. Mohlo by celé svádět k představě, že když řeším „od každého něco“, že vše je odfláknuté. Není. Celé doháním „nadinvesticí“ času. Prostě jej k přírodě nelituji. Kdybych byl třeba lesním zaměstnancem, dávno by mne vyhodili pro nadměrné okouzlení pracovištěm, doprovázené bloumáním. Ještě že jsem skončil u výhně! I když… Málokdo asi bude znát, jak zahájení procesu mezi zdmi zavoní. Jak všechno navazuje, jak dílo vstává z škváry. Oheň, voda, fortelnost – toť potůčky výsledné řeky! A takových z kováren dnešního oslavence, od hranic k hranicím, za léta vzešlo.
Ať je dnešní den i s těmi kapkami pěkný všude, odkud k slavičí stránce přistupujete.
Ten slavičí je dávno minulostí, nyní vrcholí tah obecných králíčků. Bude slábnout, dost nápadně. Je velice zajímavý, v pozdější fázi totiž ptáci přecházejí s pohybem (i) do noci.
Píšu to tu pořád dokola – ornitologie je královnou časových investic! Vezměte skutečně třeba jen onu ptačí migraci. A pojďme ji zužovat pro dnešní zamyšlení. – Pak tedy od migrace pěvců, až k tahovým pohybům králíčků.
Máte doma stromy? A mají alespoň některé jehličí? Pak se pozorně dívejte, protože malí králové – králíčci podobné v krajině preferují. A je jim zcela jedno, zda sídlíte na rušné městské třídě či vsazeni k lesu kamsi do tiché hájovny. A nebo snad držíte zahradní domek v kolonii nevelkých výměr. I tam se králíčci během průtahu zastaví. A kdo má dobrý sluch, může je od stolku se štrúdlem dokonce slyšet.
Takhle vypadají…
Obrázek je z vzácnějších, ukazuje víceletého jedince, takových se chytá přehrávkou velice málo. Čím to může být? Odkázal bych zas na slavíky a jejich cesty.
Listí slétá, řapíky už jej neudrží. Dochází „šťáva“. Zas ale máme dost po cestách, v proudu řek i za límcem. A krásné to je. To podzim mocně čaruje, aby slábnoucí „rok dávání“ neodcházel v černém.
Králíček obecný, nyní když přibral na cestu, váží občas i přes šest(!) gramů. Některý, my jejich kondice sledujeme úkolem. Psali, že máme druhý případ přeletu z podzimních Jeseníků k hlavnímu městu republiky. Kdysi za den ke Struhařovu, nyní v den třetí, víc dolů pod Prahu. To je obdivuhodné pro takové cestovatele. Dvě sta kilometrů i víc. To se moc nikde nezastaví a míjí tolik nádherných míst!
Jsou pospolití v čase cestování. V koruně modřínu jich nejspíš najdete víc. Jak si ptáci tak podělili potravní niky, králíček umí držet se jehličí a tam nacházet hmyz. Bez konkurence! Zemská přitažlivost s ostatními totiž k jeho prospěchu vždycky zatočí.
Rád tahám síť v naší zahradě v čase, kdy táhnou. Jde o milé zpestření, protože jinak už listuji jen a jen dole v archívu. Jako včera večer…
Nevlastním takových mnoho a je to tím, že v horách jsem stovky červenek pouze ze sítí vybíral a kroužkovali jiní. Nebyl to můj projekt a rád jsem službou za vzácnou příležitost oplácel.
První záchyt (mnou) označené červenky jsem zařídil sám. A hned takový výsledek!
24.12.1983 Dolní Bousov / 4.11.1985 tamtéž.
Zimující jedinec. Co s tím? Jak celé nahlížet?
Určil jsem ji v čase kroužkování jako tohoroční, ovšem tehdy jsem toho o znacích mnoho nevěděl. Nemuselo ani tak být. Nicméně, po dvou letech v listopadu v místě potvrzena nejspíš znovu přezimující. Byl to pták místní, nebo odjinud? Těžko soudit, dnes bych takové příležitosti věnoval rozhodně větší prostor. Jasně, že v místě zimoval i v mezidobí. Po podobných nabídkách se v běhu kroužkování vyplatí jít.
Od těch časů se pochopitelně mnohé změnilo. U červenek. U mne tolik ne. Kleště mám pořád stejné, hliník je dál stejně okrouhlý, jenom mé tělo bývalo ohebnější. Červenky nejspíš též vnímají zmírňování zim a početněji u nás přezimují. Místní ale nebudou převážně, možná vůbec. A k tomu se váží dvě hlášení zbylá, naznačující původ jedinců. A jsou smutná. Společného mají ještě, že jsou obě od naší kovárny.
Je půlka dubna, kdy se pták zabil o okno, už hnízdní dobou? Ano, i ne. Takže tady s tím „původem“ musíme opatrně, na každý pád byla v naší zahradě zimním severským hostem.
A zbývá hlášení poslední…
19.10.2022 Kněžmost / 14.4.2023 Onsala, Švédsko.
I zde musíme volit opatrnost ohledně připisování původu červenky, kterou zabila kočka. Jistý je znovu severský původ i hostování v střední Evropě.
……………………………………………………………………..
Švédsko je zemí, kde se kroužkuje čile. Vzpomeňme případ se slavíkem tmavým. Sbírají za to výsledky a přehled k ornitofauně. U nás se kroužkuje též dosti svědomitě, a proto stanice chudá není.
Jak vidět z obou zahraničních nálezů, červenky to v životě nemají snadné. Podívejte se po nich, až o víkendu vyjdete na vycházku. Je jejich čas a nejedno křoví u cesty takovou hostí. Po vzoru slavíků čerstvě po rozednění i večer seskakují do hladkých lemů cest za hmyzem, který si z úkrytu vyhlédly. A o kus dál znovu. Živí se do večera, kdy vystoupají třepotavě nad krajinu a odletí dál. Zcela jistě ne vždy, a ne všechny. Soudíme přírodu a s podobným pokaždé počítejme. Jedny odletí, jiné se usadí na několik dní, najde se možná i taková, která zastávku překlopí v zimoviště. Většina jich však skutečně odletí, aby je v místě nahradily další. Které jsou mezi nimi prodlévající a které už nově příchozí, poznáme jen díky kroužkování. Jinak jsou stejné. Stejně zvědavé, stejně nebojácné, stejně na plášti zbarvené po olivách. A barvu ústřední nám napoví jméno.
Kterak jim pomoci doletět k cílům a vrátit se úspěšně zpět? Za pološera po silnicích v sevření keřů jezdíme zvolna, bez ostrých světel. Kočkám věšíme zvonce, aby je číhání vytáčelo. Okenní tabulky lepíme podle návodu k prozrazení a vzduchovky patří už jenom před brčka krepových růží. Kdo střílí jinam, je buďto sportovec, nebo debil.
Ještě před chystanými výsledky pro červenku a její zádumčivý život bych rád při pátku uvedl téma jiné. Zavadil jsem o námět posledně v archívu a myslím, že je vhodné to říct.
Měl jsem štěstí hned na několik lidí v české ornitologii, kteří mi měli co dát. Osobnost železničního inženýra Pavla Žďárka je právě takovou. Až by se dalo říct na vlně drážní terminologie – byl ku mne takovým posunovačem. A škoda nejednomu z nás, že tu Pavel už řadu let není. S velkou noblesou vystupoval, byl kamarádský. Řeklo by se dnes – ze staré školy. Poslyšte větu, kterou jsem z dopisu vyňal, aby navodila téma, které chci nést.
„Vzhledem k tomu, že oba příbuzné druhy žijí na mnoha místech vedle sebe, domnívám se, že pelichají podobně. „
Jistě, řeč je o slavících. On si mne pro rozhodnutí vážil a podporoval, zejména překlady z němčiny.
Musím se usmívat a k příteli dodatečně, kdy sám jsem došel po cestě před nádraží či spíše před oblouk depa, nesouhlasit: „Ne, Pavle, podobně oni nepelichají!“
Mám už nasbíráno materiálů od obou příbuzných, a tady jsou sobě jiní. Nadneseně lze říci, že je to k badateli proto, aby se drželi zajímaví, nesnadní. Kdy nejde zjištění u jednoho prostě překopírovat k druhému. Osobně mám pro slavíka tmavého – uherského výraznou slabost a přestože setkání jsou dávno stovky, „špekem“ zůstává. No, a taky pelichá jinak, jak už jsem v opozici k Pavlovi právě zmínil, máme-li v hledáčku adultní ptáky. Pak tedy výměnu kompletní, pohnízdní.
A přeci oba „hnědí“ slavíci našeho pásma stojí procesem dál a dál ještě „za oponou“. Když jsem v devadesátých letech začínal brát úvod do jejich přepeřování, úžas za úžasem do toho prosakovaly. Mnoho okolností nebylo popsáno, jiné neúplně či v mírných odchýleních. Bral jsem ty „kapky“ přes deset let, jak pro mou hlavu „zabíraly“. Každého roku se těšil na letní „výsmah“, až kopřivy popálí slunce a krajina stane doutnající i po nejtemnějších křovinách. Kde zem v kůře vytvrdlá, že motyčka od sklopky zuby by téměř vyrazila. A taky, budu-li mít dost štěstí. Kliku, rozumíte? A jistě i čas, ale tím jsem snad nikdy nešetřil. Ono, v slavičí ornitologii tomu ani jinak nemůže být. Vše extrémně odpracované do puntíku. Ale podívám-li se zpětným zrcátkem podél patníků mocně za záda, ta cesta byla – a je, ku mne pořád báječnou! Jen, aby ještě zas přiletěli…
Přichází vás sem hodně – klidný den k vašim dveřím, pokud to trochu jen půjde.
