Rubrika: Články

Pokřikování dětí s odpolednem přešlo do ticha jabloněmi provoněného parku, vrby po vánku odlétají do světa, stavil jsem se na kafe. Maringotka po odemčení vyhřátá na nevydržitelno, poštolka sedí na kštici indiánského stanu před oknem, zástup petrklíčů přivírá znavené oči. Slavičím hájem jde hnízdění. Pěnice pokřovní snáší suchá stébla do pruhu křovin severní hranice, slavíci počty laskavě navýšili. Vysečenou plochou kol ohniště slídí hranostaj, kosové zvedli svá křídla do větví. Vyháním drobné čmeláky ven, základna je zatím polotovarem a v stěnách jsou dírky. Uhlídat se to nedá, návštěva za návštěvou.

Přilétají slavičí samičky, brzy tudy proletí slavíci tmaví. U Zvolínku zpívá slavík mladý, za rybníkem v staré hrázi právě tak. Ten chytit moc nejde, a když přeci jen, vidím kroužek z loňské letní noci v parku. Až tyto výsledky překlopím na papír pro sešití, bude to čtivé. Jen to chce pořád svůj čas.

Vůbec nedávám fotky, tak aspoň slavíka předposledního.

Měnil jsem v lese u stezky „Jedničky“ tabuli rozbitou pádem dubu, tehdy o vichřici. Trefil se postavou přímo. Byla rozmačkaná. O tom bych ale nepsal, to je v popisu služby. Co se mi ale přihodilo? U auta dveře otevřeny skoro všechny, a když balím nářadí, vletěl dovnitř motýl. S mrštností úměrnou věku jsem pozavíral dveře, bylo však pozdě. Prostě už svižnost chybí. Zato hlava je o mnoho protřelejší a tak naprosto jasně poznala martináčka bukového. Dnes se mu říká martináč bukový a možná už více paví oko bukové. Byl to sameček s vějířovitými tykadly. To vše jsem si prohlédl – a teď to nejdůležitější – prvně v životě! Martináčka habrového jsem tady viděl dvakráte, bukového nikdy. A teď takový zážitek. Málem bych za nim skočil do zahrady sousední chatky, stejně jsem ale byl pro foťák vleklý. Tak o tom jen tady píšu. Jak to v mé krajině mám. Jakoby chtěla sčítat a odměňovat. Zdvořile se rozhlížím, kde stojí další z čekatelů – a jsem to pořád jen já. Tak tedy děkuji, knížko z nejčtenějších.

Obtěžkáni obavami, vyhlíželi jsme den vycházky pro veřejnost. Šly totiž deště, které krajina potřebovala. A přeci předpověď vyšla a sobotní ráno přivedlo nad řeku slunce. S kosou, ale lepší, než chodit pod deštníky. Nikdy od začátku století, kdy chodíme s lidmi za ptactvem, nepamatuji průšvih. Neuvěřitelné. Některý rok byl o fous, ale že by nám čvachtalo v botách, to ne.

Mnichovohradišťské muzeum nabídlo trasu putování s ohledem na osobnost doktora Hořice, jehož obě výročí letos jsou. Cestu k jeho plovárně pobřežím Jizery a dál proudem k nové lávce nad vodou. Otočka, a pomalu nádherným pobřežím k síti, kde Tom čekal odchytem. Je na toho člověka spoleh, to si moc cením.

Byli jsme časní po anglicku a to se mohlo nevyplatit. Lidí ale přišlo dvacet šest, což je číslo optimální. Ještě by dva až čtyři mohli přibýt, ale pokora tu na mne zvedá prst, ať nejsem drzý!

Řeka byla povýšená, ale zajímavá. Skorci, horský i bílý konipas, ledňáček, volavka popelavá, samice morčáka velkého za průletu a divoké kachny, zpívající střízlíci kolem – co víc chtít. Jizera je známá chladnější vodou, za situace takovéto ovšem se z ní pářilo a smočené prsty k otestování zahřívala. Když jsme před pár dny s pořadatelem cestu procházeli, u mostu na kamínkách byl dokonce starý koupající se muž. Bylo vidět, že s řekou jsou v ladu. Toť filozofie. To jsou chvíle na cestě životem!

Levý břeh řeky Keltů je zde převysoký, řeka, když přestěhovala průtok od Bousova sem, ryla v travertinech. Ten čas nepamatuji, ale skalní převisy s teráskami ji velice sluší. Jen pro putující trošičku zvýšený stupeň náročnosti, ale nešlo jinak. Za výkon v úkloně děkujeme. Zas ovšem výhled pod nohy k hladině, to bylo něco! Polonasvícené protipobřeží s nejkoukavější zelení větví dřevěných pamětníků, v nich drobní budníčci se šoupálkem, noty pěnkavy, kosové v akci a hlavně všudypřítomné kvíčaly, krmící mladé. Však jsme před lidmi jednu kroužkovali.

Slavíky terénní zářez nemá, ale z okolí zpívali dva. Klasy podbílku šupinatého byly zajímavostí na protějším břehu k dokvétajícím violkám, druhy javorů, že by je málem nespočítal, listnáč za listnáčem – a k tomu modříny. Plovárna pana doktora pohledem přes hladinu, košatý komentář spoluprůvodce, nádherný čas jarní soboty. Brhlík u dutiny ladil bydlení, slavičí zpěv v zahradě za mostem přidržel úroveň setkání na vyšší lince. Lidé nám přišli spokojení, zmínit ČSO jsem nezapomněl, teď už rok za dalekohledy může proletět kalendářem.

Vy, co jste přišli, vám děkujeme. Napříště vyjdeme už zase později. Nebude tolik ptačího zpěvu, zas ale dorazí také děti. Tak to je, tak to zná i český pořadatel mezinárodní akce. A pamatujte v pobřeží mého nabádání, že příroda vás sotva kdy bude chtít vykoupat v nepohodě. Chci věřit, že cesty nazpátek byly klidné, a že všichni z vás nabytou radost udržíte v dnech dalších. Ať tedy takové jsou!

Nechovám se spravedlivě, když oslavuji rekordmany v čase a věku. U slavíků se vrací i ti „obyčejní“.

Tak třeba včera…

V Slavičím háji není dochytáno, to se říct v tomto čase rozhodně nedá. Platí, že přes hnízdiště přecházejí jedinci jiní – okolní, možná i nějaký ten „dálkař“, to nikdo neví. Když jsem neměl park, nevěnoval jsem se jednomu místu nikdy tak pečlivě, ale zkušenosti to jsou dobré. I tady jsou některé vzorce jinak, než bylo zažito. O dlouhé cestě badatelově už jsem jistě mluvil. Je to od kroužkování moc milé, bude to práce do smrti. Včera jsem určoval slavíka – ji – s kroužkem vysokých řad. V telefonu výsledky nehledám, to až doma (z tradice). Tam totiž naplno můžu rozjet uvažování. Jen bylo jasné, že slavík, co právě odletěl, byl na druhém roce kalendářního života. Vlastně i to, že bude „z noci“.

Zpěváci mne neztráceli z dohledu, některému už patřila. Měl „rozmilováno“. No a ten kroužek poté dodal, že to je všechno přesně tak.

A teď ty úvahy: Měla tehdy po noci ještě za dva dny kontrolu, jak zjišťuji. Pak to nějak zpracovala – ten zážitek, a odletěla. Nějak, někam, někdy. Nad vším zcela nepochybně měla štěstí. Nic ji nepřepadlo cestou, ani v Africe, trefila domů. A teď je za to středem pozornosti a před prvním klíčovým úkolem. Snosit na barák, naklást první snůšku, vysedět vajíčka zpravidla do posledního a spolupostarat se o uživení. Vyvést mladé (to už bez podpory not partnera), a prvně se ohlédnout po novém kabátě k cestě, kterou už „tenkrát“ šla. S kroužkem, který to na ni před chvílí vypověděl.

Zájem kurzistů o Slavičí háj je velký a omezovat nikoho nebudeme. Provedu vás všechny.

Není to nic epochálního, kdo tam byl, už to ví. Safari autobus k nástupišti nepřijede, ani to neslibuji. Vždy a pokaždé ale chci, aby „těch pár drnů a větví“ k lidem promluvilo. Aby pochopili či osvěžili si, co se na cestě (nejen) k ptákům udělat dá. Máme necelé tři hektary kotliny různých prostředí k dispozici. Jsou naše, námi sponzorované, námi ochráněné. Zda se na konci května sejdou všichni obyvatelé k uvítání, to nevím. Ale jejich potvrzená přítomnost, jejich prostředí, to se ukáže na jistotu.

Odmoderuji ten čas zeširoka a promluvím i o krajině okolí. Kouzelník nejsem a na zázraky nevěřím. Nabídnu ale prostředí pro život, laděné nápady „co ještě by šlo?“. Rozprostřu mezi lidi osobní radost z kdejakého miniúspěchu návodem, že podobně může jít kdekdo. To už třeba bude stát na nohou i vodní hladina „oka“ mezi sady. Bez ryb, bez granulí, bez jakéhokoli postrkování. Co vše se usídlí, nikdo neví.

Starý slavík je nejspíš už v páru, půjdu to prověřit.

Byli jsme na sobotu pořídit obeznámení s trasou VZP. Se zástupcem muzea. Přejdou-li deště, ráno bude tvrdší, ale přeskvostné. Na programu spolupracujeme, něco mi říká, že tahle akce bude k zapamatování. Byli jsme v terénu sice až na desátou, ale ptactvo jsem do hlavy nabral i s párem příbřežních skorců. Ty jsme nikdy neměli.

Řeka byla nádherná, ale vím, že bude jiná. Po deštích hodně jiná. Upracovaná. Protože ji ale znám, složím jí poklonu, i kdyby snad pro ten čas tekla obráceně. Slavíka jsem ale musel za silnicí odchytit dnes, kdoví, jestli by tam na nás počkal. Pokud počká, zazpívá. Hořiceho plovárna, nová lávka přes řeku u fabriky – to budou podněty pro mého spolutvůrce z muzea. Hradiště se má čím pochlubit a pokud lidi přijdou, udělá to. Parkoviště Na kamínkách je k dispozici zdarma přímo na břehu Jizery. Ta bude jistý čas hluboko pod námi, jindy málem v úrovni stejné. A stromy? To je mozaika druhů i věků! A čas je k nim nyní nejsvěžejší.

Znovu – a naposledy – sem věším plakát..

Nadmíru krásné je jarní navštěvování slavičích lokalit. Ať obsazených, či čekajících. Každá ve svátečním, v šatech nejvkusnějších, co po zimě ve skříni našla. Vyvoněná, vlídná. Známe se s většinou hromadu let, a když ptáci odletí, přejeme sobě zdraví. Výdrž – rozumíte? O samozřejmost nejde ani na jedné straně, vždyť v konci se může ocitnout úplně každý.

Přesně v takovém rozpoložení přicházím ku dveřím a hned také chválím. Vše, co je přede mnou, vše, co smím zažít. Krajina je poctivě připraveným vyučovatelem života. Stačí mít zájem, hlavu k naučení, a školné se sleví.

K těm slavíkům…

Do Rumunska podle pozorovatelů, kterým kolega kouká přes rameno, před dvacátým už dorazili první tmaví slavíci z jejich opravdu dlouhé cesty. Pobudou, popoletí. Za pár dnů je tak máme na průletu. Slavíci obecní, ti už houstnou ve vztahu k přítomnosti. Mapa se sytí opravdu rychle, bylo to všechno zas řádně nachystané. Výsledky pochytání zdržovat nebudu, ale jedno rád přidám. Jedná se o špendlík s tou nejbarevnější skleněnou hlavičkou, když velebný zpěv z keřů zajásá. Když se najde některý, co místo oblíbil si a věří, že s kartou takovou všechno vyjde. Že cesta k Evropě nebyla marná. Že přijdou momenty, kdy pírka kabátu poklesnou a zpěv velmi tichý po přítmí půjde. K té, co se ukázala. Když koncert večerní obloukem přes půlnoc k ránu dozníval. Teď bude hájit – už ne lákat. Teď bude v toužení vnořen až po uši. A chystá se máj! Naleštěte boty ku svátku největšímu! Ať nikdo příchozí v krajině nestraší. Bude to podle indicií zase dost ostré. A nepodceňte přípravu. Francovkou zmydlete lýtka, ať v poslechu na kraji ztemnělé cesty obstojí.

Buďte vyladěni.

Protože se mi věc dlouhodobě přeci jen nezdá, s větší než malou svačinou jsem si sedl u potoka k přepadu a poslouchám slavičí zpěv. Ten, který jsem několikrát označil za velice špatný v letech předchozích. Čas dneška běží a zpěvák přednáší stejně jako loni, předloni a roky předtím. Čím je ten koncert vlastně zvláštní? Vždyť kdyby se jednalo o „nedoučence“, čas jej za šest let doškolí.

Sloky jsou specifické zejména tím, že pták nepoužívá nikdy(!) úvod pro slavíka obecného (krešendo). Strofy jsou úsečné, působí chaoticky. Když si ovšem člověk dá pozor opravdu delším poslechem, dočká se od ptáka překvapení. Najednou slyšet bravurní tvrdě rachtavé slabiky, tolik typické pro slavíka tmavého. Koncert má i jeho pomlky, už chápu. A znám takového zpěváka z konce století (je o něm na blogu zmiňováno), který provázel na předměstí vedle dálnice hybridní samici, která nehnízdila. I jeho zpěv byl ryčný, rozkouskovaný a hlavně tvrdý pro zmíněné slabiky příbuzného repertoáru. Oba jedince jsem měl možnost prohlédnout v ruce – a přesně podle tušení – oba byli divní. Nesoulad v křídlech na první ruční letce, přičemž obě redukované, znaky vrcholu křídla nejednotné.

Zatímco zpěváka z dávných časů už nikdy nepotkám, náš pěvec z parku příležitost nabízí. A pokud vylepším zájem naslouchat, mnoho se můžu doučit. Co udělám hned? Přestanu repertoár hanět. Je prostě zvláštní a mohu být rád, že centrální část Slavičího háje oblažuje. Tam nejvíc sedávám.

Odjezd, spojený s prochytávkou čtyř pozic kotliny, dopadl tak, že jsem na kleště nesáh´. Stačilo z hliníku opisovat a dohledávkou v číselných řadách následně žasnout. Není slavík jako slavík, i když tak vypadají.

Zejména pravidelným čtenářům blogu, a pak spíše ještě skupince, která sem chodí za košatostí výprav – zde pohled na slavičí návraty, jak jej vnímali kumštýři…

Dechberoucí, poslouchat slavíka v jeho projevech bojovnosti, toužení i ryzího mistrovství. Postávat u nasáklých větví, hádat sám k sobě, jakou že další barevnost sloka nabídne, těšit se z neúnavnosti pěvce a polykat hlubinu jarní tmy. Ne, neodletí. Noc sobě k nohám čerstvě přisypala hvězd, divadlo praštilo s oponou a člověk je po uši něm. Dokud bude chtít. Slavík neuletí.

Jaro je mladé, stisk teprve ukáže. Avšak pták pospíšil v cestě, aby jedinou z šancí nepromeškal. Zas je čas básníků i jiných k ostatním podivínů. Migrují k pastvinám. Neumí ku hlavě odmítnout příležitost oslavy se slavíkem! K půlnoci daleko a znalí sledují, kterak pták v umění naložil pod kotel. Na doslech místa zpívají jiní, každý po svém. Stačí jen přejít dál a znovu se nechat vtáhnout. Sólistou jinším, v kuráži samým. Přemýšlet nad sílou, co ptáky posouvá po šachovnici zastávek. Až po tu poslední, která nevede dál. Lidé jí říkají domov.

Kalendář čtvrtky tohoto století vytasil dubnovou osmnáctku. Jsme v dešti, konečně! Hlína chlemtá v lačnosti jak opilec pivo ve slevě a nechystá se mít dost. Ohromné teplo vleče noc k ránu a slavíci krajiny před rájem v tónech vibrují. Rezavé kabáty po hřbetech nahrbené, křídel popuštěných, kde vějíře per koncových zlomené k zemi. Terčíky širokých očí míří nahoru. K tahovým dráhám pro partnerky. Než duben zajde, musí to být. Bude se žít!

Tak nám to začíná houstnout. Rekordy slavičích nedočkavců až tolik neznamenají, důležité je pojmenovat osu příletů do oblasti. To přijde za několik dnů a je srovnatelná, krom loňska, s roky předchozími. Zpěvák v parku má na opačném konci parťáka, který ovšem zazpívat umí. Ten náš se opravdu mnoho nenaučil, ale jak jsem mu dnes naslouchal, zpěv je zvláštní. Možná za repertoár až tolik nemůže.

Dnes se ukázala první kukačka a místní pěvci zpozorněli. Mokřadem dál táhnou bekasiny, z odchytu ale sešlo kvůli modráčkům. Právě tak u slavíků budou odchyty vedeny opatrně, zcela bez playbacku. Musím je umět dostat do ruky jako tenkrát, když nic takového nebylo. Ze všeho, co tu píšu, je znát, jak si poslední fázi specializace užívám. A už taky vím, že jsem se nemusel bát touhy přeskočit jinam, k jinému. Už bych se ani nové téma nenaučil.

Poletují otakárci ovocní, už mám zapsány tři a je jasné, že u nás tedy jsou. Nyní o letních teplotách se motýli počítají snadno. Jsou v akci. Je úžasné, jak mají líhnutí načasováno. Já o nich tady mluvím jen nahodile, ale chtěl bych to zlepšit. Blog vůbec bude víc sledovat náš park, než co jiného. Ukážeme si na tom modelu, jak lze přírodu vnímat a pomáhat jí.

Rychle se z půdy vytrácí voda, může za to především vítr. Musím pravidelně výsadby zalévat. A dnes byl v nárazech tak divoký, že květy padaly předčasně k zemi. V závětří ale, za křovinami, tam vládl srpnový čas. U přepadu zahnízdila kachna divoká – zdá se – že opravdu ještě divoká. Těch už je málo. Nahradily je zástupy těžkopádných bastardů, požírajících snad úplně všechno.

Večer se chystalo k bouřce, ale platonicky. Noc je prohřátá, ptáci toho určitě využijí, protože vítr se zklidní. Dobré je učit se dívat, kdy pohyby v krajině končí. Kdy začínají a ptáci prostě jsou, to se pozná hned, ale kdy proletí a dál chybí, to už se sleduje hůř. Parkem oslabil tah obou rehků. Ještě bude, ale už ne tolik nápadný, poletí jednotlivci. A máme v páru bílé konipasy, snad zůstanou.

Z parku, kde starý slavík konečně začíná zpívat, jedu po okružní jižní spojce vloženými kontrolami k domovu. Slyšel jsem hlasy, abych ve vyhlížení nepolevoval, to se ozvala zkušenost, a tak jsem vzal vábničkou po cestě čtyři místa. Tři jsou po noci pozitivní! A ke všemu se i dařilo, i když teprve kombinovaně. K tomu sílil vítr a poslední pokus hodně mařil. Zato vyhnal od lesa červenky, aby kus k cíli šly pěšky po křovinách. Byly dvě a s obrovskou tučností. Letí daleko, to je jasné. To už člověk pozná v ruce, jsou jak pingpongový míček.

Jednoho slavíka jsem si konečně zakroužkoval, ostatní je zatím letos všechno pod lupu. Kecám, „eNka“ bych ještě zrakem rozpoznal. To jen pro kontrolu, aby se něco nezkreslilo.

První skončil až pod kloboučkem, protože se mi u tyčí vysmál. Podle značky jde o ptáka „z noci“ z parku dne 11.8.2018. Byl mu tehdy rok. Je krásné dívat se na staré kroužky, ještě létající. V pocitu pocitů.

Třetí v pořadí měl kroužek série vysoké, také „z noci“, ovšem takového jsem si přál. Mezi zástupy nočních kroužkovanců z loňska (mladých) jde o starého jedince, takže vím čerstvě, že byl tehdy samečkem, a kde je adresou.

Tato detektivní činnost je velkým tahákem pro každou následující vycházku, pro každý následující rok. Bylo by trapné, jestliže proznačená slavičí oblast sype dukáty, jít žebrat jinam.

P.S.: A teď už asi tušíme, proč slavík v Slavičím háji začíná zpívat. Doteď byl v klidu. Kdepak, vidí dál a správným směrem!

Sezóny, kdy slavíci přilétají hnízdit, jsou nepodobné. Velkou matematiku zde aplikovat nelze, nahlížíme totiž divokou přírodu.

Tento rok příletů bude odlišný loňska. Je za půlkou dubna a žádná sláva to není. Je u toho i zajímavé dívat se do zástihů kroužkovanců dole u moře v mých výsledcích. Mám jich – rovné dva! A oba ze čtrnáctého dubna. Jeden od jezera pod Alpami z Itálie z roku 2013, druhý z Francie z nad Pyrenejí z roku 2020. Jarních dat nemám tolik co podzimních. Jsou vzácná, ale promlouvají. Oba slavíci patří k zdejší populaci.

V dávných dobách výzkumu jsem se snažil navázat přílety k stavu vegetace. Říkat si prostě: „ Rozkvetly trnky a první slavík je doma“. Ta cesta nikam nevedla, protože jara jsou nesouměřitelná. Zrovna trnky haprují. Navázat na stav krajiny přílety tedy nejdou, ale není třeba i toto jednou z těch zábavných příletových nejistot? Včera jsem prošel přes deset hnízdišť a není jediný. Stavil jsem se na nich cestou domů – vím, že kdybych vyrazil po tradičních trasách, nějakého už připíšu. Krásně by šlo „hustotu“ zaznamenat podobou „tu a tam“. Čeština vždycky najde řešení. Tu a tam, ale jinak zatím nikde jinde.

Okouzluje mne čas jejich přilétání. Až na pár těžce pracovních roků, vždycky jsem při tom chtěl být. A dnes už mohu. Ta místa jsou ve svátečním, úplně každá „škarpa“. Je to moc milé od přírody. Jenom my lidé pomístně házíme odpadky, odskakujeme k potřebě a nezakrýváme, ryjeme jako zvěř v místech s česnekem. Nezbývá jiného k nepokažení okouzlení, než se nad podobné úděsy povznést. Příroda má stejně naše nátlaky dávno na háku.

Teprve nyní se naplno ukazují po parku petrklíče. Zvláštní. Jinde po krajině už málem dokvétají. A motýlí louka barvy už taky nabírá. Stromy? Ty zahájily pokus o nezmrznutí, od teď je potřeba věřit. I loni jsem vsadil na víru.