Autor: Pavel Kverek

Sledované hnízdiště v našem parku má několik dní po změně. Mladí zmizeli. Říká se tomu v ornitologii rozpad rodiny.

Najednou se juvenilní potomek vzdálí víc, než jsou rodiče či jeden z nich schopni obsloužit – a – začalo vzdalování. Nyní se ještě zhruba měsíc mohou někdo s někým potkat, pak už bude jinak. My ale nevíme třeba, jak to mají na první své cestě sourozenci, často se zdá, že mezi nachytanými po noci jisté vztahy existují. Jako by v čekacích boxech tu a tam skončili tací, co se znají. Pro tyto důkazy bych musel znovu přejít na značení sourozenců v hnízdech, tu kartu už jsem však odložil.

Mladí se k pohybu po krajině vydávají už v kropenatém šatě hned, jak doroste velké peří.

Zejména po ránu sletují do volných prostranství za potravou, kterou si vyhlédli z křoví. Na dálku jsou od adultů k nerozeznání, vystupování je přísně slavičí. V tomto oddíle věku dochází k značným ztrátám na životech, jednak pro všudypřítomné kočky a také pod koly aut při sotva nadzemním přeletování. Doprovodné křoviny liniových staveb jsou pro slavíky značně atraktivní, splňují z představ vše – úkryt, hmyz, ovoce. Čím dál častěji „potulkář“ vzhlíží za dnem k tmavnoucí obloze, aby zanedlouho do takové prvně vletěl.

Začnou prázdniny, třeba nachystat čihadlo.

Motýlí louka začíná kvést aktivněji. Všechny ty kytičky, co jsme z české krajiny vykopli, nacházejí u nás místo pro život. Barvy se předhánějí.

A kroky voní po heřmánku.

Přilétá vzácný jižní hmyz, jako tato včela samotářka. Kolik jen půvabu počin přinesl.

Foto z parku ve výřezu.

Trní se pne k plastice zeměkoule s naznačenými směry migrace. Odlétání a přilétání – slavičí, chcete-li. Je to ale pořád celé „na vodě“, ať se snažíme sebevíc. Z Afriky pod Saharou výsledek kroužkování obecných slavíků v ruce nemáme. Může se to vůbec povést? Může. Afrika totiž již není kontinentem hlášení nedobytných, šance narůstá. Problém je více ve volbě druhu, slavíci prostě tak nějak skvěle zpívají, ale nadbytečně o sobě nemluví. Nepotřebují. Život drží v tajnosti.

Rok plný slavičích rekordů nebere konce. Přibyl další, kdy prolomení je opravdu výrazné.

Jestliže se zrychlily přílety – ať už za to může Sahara či cokoli jiného – zrychlil se nástup hnízdění. Jestliže jsou mláďata vyváděna v rekordních termínech, lze očekávat navazující pelichání adultů rovněž časné. A to se potvrdilo. V značném předstihu byl (4.6.) zdokumentován (zřejmě „lichý“) samec (nikoli však hybrid), s započatým pelicháním.

Ani nebudu kalkulovat, kdy může takový jedinec letět k Africe. V dalším rekordu! Krom zajímavých událostí lze k tomu přihodit otázku zanedlouho aktuální – co mladí? Stálo by za to spustit noční odchyty dřív a pokusit se o rekord finální?

Ponechme stranou vědecký rozměr tohoto schytávání a zaměřme jinam. Loňského léta po první odchytové noci kroužkuji slavíka, který vypadá takto:

Rok běží, až doběhne na konec. Pak si zvykáme psát nový s čtyřkou na konci, najednou je tu jaro a začne další slavičí kroužkování. V rámci něj na jednom místě, kde pár zrovna vyvádí mladé, se chytí otec od rodiny tento:

Jde o stejného jedince, jen v odstupu jiného životního cyklu. Slavík jím prochází a plní poslání věčného ptačího směřování.

Opsané se mne silně dotýká. Jsem součástí onoho velkého směřování a myslím, že zrovna to je jedním z kolekce magnetů, které mne v scházení drží. Životy nám kráčí paralelně.

Slavičí háj si může definitivně připsat nový ptačí druh na seznam hnízdičů. Dnes byla chycena samička krutihlava s hnízdní nažinou.

Je nový den, druhého června, chvíli před odchodem deště. Pojedu zpátky, kde jsem byl včera. Do parku. Potřeba bude najít, kde hnízdí krutihlav, včera se opět vystavoval mezi kapkami v čase čekání na lidi z kurzu. Přednostně projdu všechny instalované budky, v mladých sadech to takto bývá. Krutihlav se s tím moc nepáře, kam se vejde, odtud starousedlíky, třeba rozhnízděné, vyžene. Kdo jej nezná, takto vypadá..

Sluch dobrý nemám od profese a včera před lidmi se to ukázalo. Mluvil jsem o cvrčilce zelené, jak ještě v parku hnízdí, když třtinu křovištní v jednom sektoru necháváme. A že už nezpívá, v čase, kterým rok prochází. Posluchači i přes celý park mne upozornili: “Vždyť ona zpívá!“. Pochopil jsem, že v terénu již budu chudší, musím sázet více na oči. To u cvrčilky zrovna příliš nejde. Je dobře, že se ještě vrací. Až bochníky vrb (pro slavíky) trávu udusí, bude muset jinam. S tím nic nenadělám. Tak ještě ji alespoň půjdu chytit a okroužkovat, aby se vědělo.

K lidem jsem říkal, že máme nejspíš nejvyšší berličku pro dravce v republice. Poštolka na to předvedla před námi úspěšný lov v louce. Málem před očima. Až doprší, jedu se vrátit. Slavičí rodina zpod hráze je čím dál létavější. Už se posouvá prostředím. Ten obrázek mne vrátil do začátků, do 80. let. Znám toto slavičí vzdalování. K pozorovateli smutné, dílem i radostné. Jdu provést rozbor hnízdního materiálu.

A déšť právě odchází, pro nedočkavé slunce. Ať žije červen!

Splnil jsem vše vytyčené, zapomněl při děkování na jedinou věc. Poděkovat Slavičímu háji. To, co dokázal s oblohou pro dnešní setkání s lidmi, tomu se nechce uvěřit.

Tak ještě tolik k tobě, milý Slavičáku: Děkuji za všechno. Že pomáháš nejen ptákům, ale i mně. Za to taky. A zase přijdu.

PK

V této májové době Slavičí háj moc neznám, když se stmívá. Protože jej ale zítra uvedu lidem z kurzu, jel jsem si v bouřce situaci načíst. Samozřejmě jsem i věřil, že mě voda z oblohy nechá chvíli chodit též venku.

Stojím zaparkovaný na zadní křižovatce směrem k Sobotce a sleduji lijavec. V tom po cestě s nízkou trávou přiběhli dva zajíci a nacvičovali kličkování s útěky. V dešti je nikdo neohrožoval. Každý byl velký zhruba jako pomeranč s ušima. Občas skočili do výsevu motýlí louky, trochu nám tím škodí.

Přestalo opravdu pršet, bylo výrazně po dvacáté hodině, šel jsem na obchůzku s dalekohledem. Do setmění i přes jisté bouřkové přítmí scházelo ještě dost času, ale liška už ve vedlejší posečené louce chňapla nějakou kořist a odnášela rodině. Nad plání za cestou poletoval nosorožík kapucínek, vím to, protože jsem jej doběhl. Slavíci oba zpívali, nejspíš výukou k mladým, jiného mne nenapadá. Nutrie na rybníku křižují hladinu i s mladými. Skupinka vypuštěných kačen přemítá, o kterou bude ráno míň. Podle vybrouzdané cesty v trávě liška pobývá někde docela blízko domestikované party. Bylo k stmívání, ale ještě světlo, když nad louku s výsevem vyletěl kalous a hned něco lapil. Vzduch se plnil netopýry, bylo k odjezdu.

Pokud je v přírodě opravdu všechno jen o žrádle, jak tvrdí muzejník z Práchně, pak náš park v tomto ohledu chápu. Vše se k nám nastěhovalo žít a navedlo tím i predátory. Za hmyzem se usídlili ťuhýci, zajíce schytává liška. Přesto je šance v travinách, které umí schovat, k vyššímu přežívání. Každý nižší v potravních řetězcích, obětí u nás být nemusí. Od malička si musí poradit, proto ti zajíčci trénovali. Vysazené nepůvodní kačeny nikoli, protože si myslí, že to dělat nemusí. Zákon přírody logiku má.

Když jsem vyjížděl kopec k Hornímu Bousovu, stmívání posílilo. Přesto bylo zřetelně poznat, že před autem nevysoko odlétá výr. Pokud si sedne vymáchaný na převaděč elektřiny, koleduje si o výboj. To už sice do přírodních zákonů nespadá, jedná se o výjimku z toho zákona.

K účastníkům zítřejší akce:

Předpovědi některé straší pro pozdní odpoledne k srazu, schovat je ovšem kde. Možnost máme i pro tento počet ohlášených.

Vlastním fotografie hlavně dokumentační, na takové ty nádherné nejsem vybaven technicky ani umem. Ale první zmíněné stojí tedy za to. Už jsem i přemýšlel, co s nimi provést jednou, až nebude síla rozmotat k zátahu síť. Do knihy se totiž ani zlomkem nevejdou.

Vrátil jsem se v počítači do roku 12, bylo toho třeba k ověření „info-záchytu“ k pelichání slavíka tmavého. Adultních jedinců. Už očima v peří listuji, přepočítávám letky z anglického pojetí pro naše a vidím věci, které jsem do včerejška bez onoho „nakopnutí“ vidět nemohl. Je to tak. V tom tkví síla technických obrázků. Nemusí mít nejvyšší kvalitu, hlavně aby mluvily, když volám k tabuli. A protože nejsem vědec, který mohl postupy probírat roky ve škole, bavím se nad způsobem, jak si k objevům dopomáhám. Publikovat ani dívat by se na to nedalo. Radost je ovšem pořádná, to si nevymýšlím. Vždyť jde často o věci, které dosud nikdo moc nikam nedotáhl. Musí ale kouzelný foto-materiál být po ruce, jinak jste nahraní. Takového mám za roky hromadění naštěstí dost, který, pro aktuální ještě nevědomost, na pozvání k tabuli tiše vyčkává.

U zmíněného slavíka tmavého jsem dotýkal proces kooperace obou řad velkých per křídla, zachytil jsem v tisku myšlenku, která ovšem docela neplatí. Zjištění, které je výsledkem také. Pro druh je průběh svižný doopravdy, ovšem ne až tak, jak přečteno.

Ti slavíci z fotek většinou už nežijí, jak by se dnes řeklo – koukají na to z druhého břehu řeky, ale jejich tehdejší zvěčnění přetrvávají. Jsou, a dobře vím, že jejich studny tam někde hluboko vodu svou mají.

L. luscinia; F,+2K, Matice (MB); 30.7.2012; 15:30 – pohnízdní kompletní výměna šatu před odletem do zimoviště.