Autor: Pavel Kverek

Příroda ještě vše nevzdala, viz dva obrázky od nás ze včerejška, ale bude hůř.

Opracovali jsme krajní pole a zastavili tím průtah rehků domácích. Kdybych měl s sebou věci, už bych líčil. Je to jako s celým tím nápadem ve směru k přírodě: vytvoř podmínky a žasni!

Máme v parku velikou příležitost, napíšu o ní, až – a pokud vůbec – vyjde. Ale kdyby? To by bylo něco!

Osíval jsem půl hektaru jako Josef Kemr v televizi. Já ale pro jistotu křížem krážem. Nejvyšší čas, uvidíme, co vzejde. Cestou domů vidím zelený kolos na poli za Bousovem horním. Taky osívali. Jen trošičku jinak 🙂

To se tak přihodí, že když prolézáte sběr dat za málem půl století, že tam svítí hvězdy. Nejraději bych je opět přehlédl a vybral nějaký výsledek zdánlivě obyčejný, už jsem ale říkal, že cenné je v odchytech úplně vše. Jen se na ty „méně zajímavé“ musí koukat o chvíli déle a třeba z jiného úhlu. Ony se rozmluví. Chce to ale mít čas – čas pro radosti. A radost pro život, rád bych doplnil, ať podržíme filozofický tón.

Třetího září dvaadvacátého roku nového století byl na Dobroměřickém rybníku okroužkován tohoroční rákosník obecný. O rok později čtvrtého srpna byl tento jedinec zachycen u nás v parku na doprovodné rákosině Trnického potoka. 95 kilometrů po přímce, směr 86°, časová proluka 335 dní. Jak číst výsledek?

Rákosník bude velmi pravděpodobně pocházet tady od nás. V poměrně pozdním odletovém datu byl v Poohří okroužkován a na jaře po úspěšném přezimování se vrátil do oblasti původu. Zajímavostí může být třeba, že dříve se soudilo o později protahujících rákosnících, že jsou „cizími“ a byly i časy, kdy se od jistého termínu nekroužkovali tito ptáci. A vidíte. Tady máme případ jenž nezapadá. Ještě bych současně upozornil na slovní spojení, které jsem zvýraznil, bez něhož se seriózní nahlížení neobejde. Tím předem zavírám dveře připomínkám, že to náš rákosník vůbec nemusel být.

Pro druhé hlášení sáhnu už opravdu do zahraničních, protože se hodí k předešlému. Diskutovat budeme jedince staršího/víceletého a opět z našeho parku, čili novější výsledek.

Osmnáctého srpna byl jako starší okroužkován rákosník obecný na postupu k zimovišti u místa Palomares del Rio v regionu Sevilla 2225 kilometrů přímkou od nás, centrálou San Sebastian. Jako první po noci vletěl do sítě ve Slavičím háji sedmadvacátého července roku dvacet jedna. Co na výsledku zaujme rovněž?

Víceletí jedinci druhu který před odletem u nás neprochází kompletním pelicháním mohou být „rychlí“. Protože se ani nedomnívám, že adult hnízdní čas trávil u nás v parku, máme data jeho pohybu. Ve Španělsku může jít dokonce o migrační zastávku před africkým dílem. U tažných ptáků obecně je zřejmá silná vnímavost k orientaci a čím starší křídla, tím jistější postup. To se ukazuje též u slavíků, kde jsem ono tvrzení samozřejmě začal tužit. Ostatnímu příliš nerozumím.

Tak buďte zdrávi.

..A ještě jeden odskok do prostoru, místo fotky rákosníka (toho si naklikněte), který s mým blogem tady i souvisí: mně například je toho ředitele zahrady v Praze líto. Je mj. jedním z kmotrů slavičí knížky a jen málokdo z nás si dokáže představit při odzrcadlení té firmy, kolik energie ona „laťka“ stála. Chybujeme všichni – kdo říká, že ne, účelově kecá; někdy holt je tlaku nad míru. I pro Mirka, nejspíš. (To bylo všude donedávna všelijaké chvály, inu – Česko vynahacené).

(Teď právě začíná šustit, běžte si poslechnout, kdo máte možnost. Jde o zásadní zlom).

Pojďme se podívat v mých výsledcích za rákosníkem obecným, ale tady už třeba značného výběru. Výsledků tolik, že bych je vykazoval do večera. Je totiž z rákosníků nejběžnějším, takže se i nejčastěji chytá. A to i u nás ve Slavičím háji.

Před chvílí právě dorazilo hlášení, kdy na jedné straně výsledku pro tohoročního ptáka stojí Žehuňský rybník a na druhé náš park. Takovýchto letních pohybů je pěkná hromádka – co k nám odkrývají?

Rákosinoví pěvci, jakmile se rodiny rozpadnou, začínají s předodletovým pohybem. Na rozdíl od slavíků zde ani staří peří nepřevlékají, nic je tak nezdržuje. Hlavní pelichání si odbydou později už mimo republiku.

Není úplně snadné k badateli s kleštěmi a sítí odlišit rákosníka obecného od zpěvného, zejména mladí jedinci mají znaky někdy prolínající. Kdo namítne – že ne, pořádně je nikdy neprohlížel. Chyba by se pro naše populace mohla poznat tak, že pták je chycen v jiném směru odlétání, než je pro něj typické. Ani to ovšem nemusí platit za každé situace, inu příroda. Obecný by měl směřovat od nás šikmo k západu, zpěvný k východu. Podobně to mají slavíci, kdy uvažujeme k obecnému tmavého.

V základním pohledu jde snad uvést tvary křídel a jejich délky, kdy druhy letící dál jsou k cestě vybavenější (rákosník zpěvný, slavík tmavý). Odlišné projevy hlasové přeskočíme, nacházíme se totiž v čase mimo hnízdní notování.

Rákosník obecný táhne od nás především k jihozápadu, jak bylo řečeno. Před Atlantikem uhne a směřuje na jih do afrických zimovišť. Cestou je početně kroužkován, v Africe pak už spíše ne.

Opravdu zajímavé ovšem je období po vyhnízdění/narození jedinců. Tam kroužky odhalily již velký počet ptačích kroků, než z krajin vyšumí. Starší jsou zkušení, ale mladí potřebují dostat do paměti krajinné významnosti za dne i za noci. Proto přeletují a navštěvují. Krmí se, tloustnou, zažívají prvně pocit neklidu. To se v nich probouzí Afrika, o které zatím nic neví. Jen podnět podědili. Nejsem na tyto skupiny nejvýše znalý, proto ani nevím, jak silně to druh má s věrností k hnízdištím či místu narození. Jsou pro ta chování i názvy odborné, já vás od nich tady na stránce ušetřuji.

Není v tom ode mne nijaká mazanost, abych nasbíral přístupy či cokoli jiné, jde o to, že musím vypadnout. Zbytek tedy se zajímavými výsledky a asi i fotkou rákosníka pověsím (doufám) někdy večer. Tak, koho to zaujalo, ještě se tady otočte.

Překvapil mě zájem o pohled na jeden „neslavičí“ druh tady na stránce včera. Protože žiji v rozhodování svobodném, mimochodem – moc se mi teď líbil pan Zdeněk Svěrák (opět) – mohu si diktovat (ještě zatím) kroky velmi volné. Slavičí blog je sice namířen ke králi pěvců, ale mimo sezónu bychom často „vařili z vody“ (pokud se tak už neděje – nevím).

Budu tedy dávat dál i zpravodajství z parku a nově zařadíme do prostoru „pohledy na výsledky“ tak, jak bylo posledně. Návštěvnost a zájem mne opravdu překvapil. Připravím tedy další pohled a sáhnu do archívu „hlášenek“ k peří barvy o podtón jiné. Je z čeho vybírat.

Tak zase někdy přijďte, třeba zítra.

Teď jedu do parku (11:07 hodin) nosit kamení z pole do vyježděné prohlubně v cestě. Činívaly tak s kbelíky dříve ženy – rolnice a traktor (převažovaly Zetory) vozil šutry do křovin kolem, či na hromady. Já vyspravím cestu, která už na jaře zcela jistě cestou nebude. Je divoká, zmizí a nahradí ji oficiální trasa „vrchem“. Mimo park. I NS bude tak odkloněna, ale park samozřejmě součástí zůstává dál.

Nakládám štrúdl do auta a mizím..

Uff, tady měl být úvod do tématu, ovšem nějak jsem jej ztratil bez zálohy. Naskočte tedy do rozjetého vlaku, jedem!

———————————————————————————————————–

Ani jeden od nás nepochází a všichni spěchají. Zadívám-li se do karet hlášení šířeji tady na stole, odložím stranou zástihy zahraniční a i ty mimo přímý tah, skví se zde soubor „rychlopohybů“. Jinými slovy – velký rákosník to rozletět po okroužkování opravdu umí. A je to i odpověď na ty menší druhy. Taky je čihadlo nehostí dlouho, tak do večera. Ta výměna bývá oproti slavíkům opravdu svižná. Už jsem to naznačil, je to především biotopem. Slavičí nabídka super, rákosinová docela bída. Pokud vám toto vysvětlení stačí, pojďme k výsledku a přidám doprovod.

Jednadvacátého srpna jsem po noci kroužkoval velkých rákosníků několik. To tak bývá, datum je k nim podpůrné. Vždycky si říkám: tak který se odkudpak připomene? Důvod samosebou je. Jeden z mladých (chytají se poctivě u tohoto druhu i staří) odlétá do pruhu zpět a mizí, aby se druhý den nechal s kroužkem nachytat (tradičně?) dole pod Prahou, u Struhařova. Sedmdesát sedm po přímce. Vidíte, oni opravdu táhnou! Nejedno hlášení je hned z následujícího dne. To je u nich docela síla – jak píšu – umí za to vzít. Třeba ten z loňska z Uhříněvsi. Jako přes kopírák (maličko posunutý nahoru). Záležitost jediné noci.

Byly doby, kdy mi tito ptáci přicházeli z jihovýchodu. Třeba: rok 1985, Tovačov. 199 kilometrů rovně. Ten poslední teď má kurz jiný. A jiní a jiní. Může se zde pro druh nacházet tahový předěl a „jedni“ letí tam a „jiní“ opačně. A nebo se to mění. Co my víme.

Půjdu ho najít na fotce pro ty, co druh neznají.

Pozoruhodný není jen vyčuhujícím vzrůstem ale i obhroublým zpěvem. Acrocephalus arundinaceus je vděčným objektem kroužkování. Rákosiny „se chytají“ po celé Evropě a on tam dost často bývá. Slavičí háj chytá letní ptáky průtažné, nejblíže hnízdí nahoře na Zvolínku v počtu dvou párů. Občas ale nevyvedou, hostí mladou kukačku. To tak bývá.

Není letos jediný hlášený, jiný je po třech dnech z Žehuňského rybníku na Kolínsku. Taky letní z noci. Jak jinak u nás v parku.

Kdybych měl letos v podzimu zapálit svíčku za všechny slavíky co jsem znal a už asi nejsou, to by jich bylo!

Ty plíšky časově omezených nadějí někde leží. To je naprosto jasné. Cenu ohromnou má mé kroužkování, platíme se tím naději. A ony vypadávají z těch šancí jeden za druhým. Jeden na pobřeží, druhý v horách, třetí pod větví kde sedá puštík. Tiché, bez vyslovení. Kdyby tak alespoň každý stý slavičí prohovořil! Ale to jenom zavírám na schytané a zase zavírám…

To téma je přetěžké, lakomé a tajuplné. Nikdo jim nevěnoval tolik času co já. Nikde a nikdy. A přeci bych to neměnil. Snížil jsem hladinu očekávání na nejnižší míru skromnosti, abych v tom mohl jít dál. Ale život dost utíká, to je horší. Nakonec mne jednou se svými tajemstvími porazí, doteď jsem na to nemyslel. Ještě že poslední dekádu provázím delšími kroky a v lepších botách. Nejsou z toho slavíci nadšeni, ale některé záhady už neudrží. Průlom a zkouška kontrolou bývají emočně silně vypjaté. Co je kde napsáno, působí občas úsměvně. Jen mi to kradlo čas zdržováním a mučilo důvěřivost. Už to tak nedělám, jedu si jenom po svém. Beru je všechny tři úplně od začátku, jako bych na jaře na ně obdržel „papíry“. Vše jako poprvé, jen bez třesu prstů, s jistou rutinou. Projíždím i záznamy své a některé rovněž plavou. Přeji si čas, abych vše přepiloval. Jak tenkrát u zkoušky za svěrákem, kontrolní mikrometr když „držkoval“.

Čtu o nich, co přečíst se dá. Kouří se z hlavy už pěkný čas. Sháním o nich možné a odděluji nemožné. Takto má vypadat specializace. Úplně se nechat polapit! Posledně – představte si – klečel jsem hodinu v parku na zemi v pelichaništi a prohlížel, co všechno je tím jež přispělo k úspěchu a oblíbení si cílené výsadby. Než spadne listí. Teď se mi zdá, že kout ku mne mluví, že rozumím řeči příšeří s tu a tam ztraceným peřím. Vážně jsem tak vydržel a hlava podněty nabírala. Ono – já už jsem tak nějak vyhrál, když jsem prostředí koncipoval. Věděl jsem skoro jistě, že věc zafunguje. Dnes dlouhý tunel je uvnitř průhledný, po krajích temný a neprostupný, přechody do bylin optimální. Proložen úseky složených větví, protlívajících. A pak: ostružiny, maliny, svída, bezinky i rakytníček! Kopřivy, chmel, plamének plotní. Chmel si představte ty krásné samičí rostliny s šišticemi. Teď odkvétají a hnědnou. Stavím vše tak, aby mne dřina bavila. Abych měl radost. Toť úplně nade vše. Víte, jak ten chmel voní po pivě hořčinami?

Hlášení nálezu (ze včerejška) se můžeme věnovat až dorazí. Ještě tu není.

Napadlo mne to náhodou. Jdu po vyměřené cestě nad parkem, sluníčko se snaží, vítr mlčí, zvony od svaté Kateřiny dobily půldne. Jdu bubnem vzhůru na kótu 250. Vleču si ze stanice Slavičího háje skládací stoličku, dalekohled a mobil. Usedám na oblouk, mapou se ujišťuji o vrcholu – a pak mi to přijde! Vždyť sedím docela v centru kotle říčky Klenice. Na všechny strany vidět je rám, značně v dáli. Proč jsem tu nikdy takhle ještě nekotvil?! A vůkol klid sváteční neděle.

Starým dalekohledem otáčím kolem a na stoličce se přesouvám. Až sem zaletují naši žluťásci z motýlí louky, nad tuto širou pustinu. Nejkrásnější pohled je ke slunci směrem do parku. Je už pěkně velký, rozložitý. Biotopů všemožných, co člověk vymyslí. Je mi to milé. Snažíme se bláznivě pohostit každého, čeho požaduje. Ne, kecám, nemáme ještě narostlý les. Ten trošku „drhne“, protože sucho jej za léta obtěžuje. Zalévat stromy odmítám, i když studna má vody opravdu hodně.

Motýlí louka je nádherná, kdy není?! Posledně si zde jakási rodina fotila momentku. Mám ji poladěnu konečně na etapy, kolegové mi péči svěřili, tak řádím. Stehlíci cupují ty obrovské bodláky, co jsem záměrně sekačkou vynechal. Možná se kolemjdoucí diví, ale je to jen naše věc. Já si tu dělám, jak nejlíp cítím. A pak se dočkávám, jako s těmi stehlíky. To jsem letěl pro dalekohled za odměnu. Jak všechny ty nabídky zvířata najdou. Nestačím se divit.

Byl tam nějaký hodně vzácný budníček, ale to jsem promeškal. Tam jsem připravený nebyl. Prozradí tyto hosty už hlas, kterým se hecují v postupu a tuží náladu. Ten byl naprosto jiný, možná pak prolezu internet. I jsem ho samozřejmě viděl, jenže na dálku a za větvemi. Lovil v slavičím pelichaništi, tam je hmyzu! Koukal jsem na něj přímo ze dveří terénní boudy. Od kafe.

Seděl jsem dnes v centru babího léta. Pavučiny poletovaly v proudění vzduchu, dva červení luňáci termikou nad hlavou stoupali převysoko. Seděl jsem a říkal si, kolik drahého kamení musí být všude kolem, kryto ornicí. Mám slušný sběr z tohoto místa a děti už se to učí taky. Může se jim ta tvrdá nádhera hodit, já přes ně objevoval ve škole chemii i krystalickou mřížku. Tenhle typ samostudia je asi nejlepší, do člověka padá spontánně. Až babí léto odejde, začnu studovat podzim.

… Přišel nějaký větší rákosník v hlášení, tak si jej tady zítra rozebereme.

Máme vyjádření k retrapu slavíka tmavého ze Slavičího háje, z léta.

Upozornil jsem na chybu při stanovení věkové kategorie v čase kroužkování ve Skandinávii a dobře, že jsem se pro krok rozhodl. Naše centrála důkazy uchopila a přeposlala, na severu chybu uznali a zápis opravili. Ve vší vážnosti říkám: „Zachráněný výsledek“.

Nejde o žádné tužení ega, jde o rovinu, jež je k případu klíčová. K těm, kdož slavíky nestudují, napíšu velmi důležitou poznámku: U slavíka obecného i tmavého jde o velmi potřebnou věc – stanovit věkovou kategorii ptáků. Každá je velmi specifická a předurčuje v čase nejednu zákonitost. Budeme-li nepřesní, vznikne z toho guláš. Kdybychom o přehodnocení nepožádali, „pravda“ by v odstupu času byla na obou stranách a nikdo by se k události již nevracel.

Na rovinu říkám – slavík tmavý není snadný pro determinaci věku. Nepochytal jsem jich tisíce jako slavíků obecných, ale zkušenosti jsem doplnil na hnízdištích v zahraničí. I tak, anebo snad právě proto říkám – znaky některých exemplářů jsou obtížně čitelné. A zdaleka nejde jen o jarní ptáky na hnízdištích v šatě otřelém, i nový šat na odletu v létě umí kroužkovatele za určitých okolností potrápit (což ovšem nebyl diskutovaný případ).

Vše je nyní v pořádku, shoda oboustranná. A slavík? Snad jeho cesta do zimoviště, na nám neznámém úseku, trvá.

Nevím, zda termín ještě platí i v této době, dříve platil a šlo o pohyblivou část výplaty v práci. Kdo se jak zavděčil, podle toho šel domů.

Mým druhým studijním oborem v životě je badatelství. Dokončeno není a plácám se v tom už opravdu dlouho. Dnes ale – a tam jsem se chtěl sdělením dostat – si daleko víc vážím všech minut, zážitků, zjištění i poučení. Tenkrát tomu tak nebylo a moc dobře vím, že jsem neznalý prémie vyházel z okna. Nevěděl jsem, kým pro mne jednou mohou být. Data. To je k badateli poklad pokladů! Každý jeden údaj z kroužkování může být jednou „zlatý“. O co jde?

V čase mých začátků nebyly počítače, vše zdržující. Posílal jsem v prvotním nadšení na kartách kdejaké slavičí odchycení, až mi bylo řečeno, že posílat se mají kontroly jinak, aby mým podobné nedusily evidenci. Doma jsem ze sešitu všechny ty krátkodobé odečty vyházel, tu chvíli vidím. Bylo to po pěti letech chytání. Dnes, když už jsem v badatelství postoupil na měšťanku, rvu si za to vlasy – ty z posledních. Moc dobře totiž už vím, jakou cenu všechny ty zástihy „zítra“ a „popozítří“ ve vyhraněném a intenzivním výzkumu mají. A je úplně jedno, zda jsou „jen“ z hnízdní doby, nebo z času stěhování. Protože i období kdy si myslíme že pták prostě hnízdí na fleku a bude tam i v měsíci příštím, tají nejednu podivnost a já je vyházel. Protože to prostě nebylo v jiném ročním období alespoň, jak znělo doporučení.

A současné noční chytání? Podobná data jsou drahým kamením celé té sbírky na poličce! Když člověk téma najednou začne víc pobírat a hlava mu v zadáních pracuje jinak, pak je každičký jeden ten škrábanec tužkou na papíře, časově ukotvený, náramně cenný. Vyházel jsem si prémie a vím, kdo mi je pod oknem sebral. – Čas.

Dnes už ho totiž tolik co dřív nemám, abych prolézal hnízdiště a žil se slavíky každý druhý den. Navíc se věnuji návazně dávno již disciplíně jiné. A zástihy chybí. Nikam si pro podobné nesáhnu, nikdo je nemá. V nočním chytání a pohybech po kotlině jde v kontrolních zástizích opravdu o vysokou kartu, málem až trumf! Napadlo mě to sem dneska napsat, protože v nich od rána ležím a nové a nové informace všemožným jejich ohýbáním objevuji.

Kdybych měl možností ještě jeden život a slavíci by se ke mně zase přichomýtli, na prémie bych sobě založil samostatnou přihrádku a našlapoval kolem ní v ohromné úctě. Neudělám s tím za dané situace víc, než že si do smrti dám na věc veliký pozor.

Půjdu si na chvilku zas ještě číst..

Rovnodennost je pryč a ptáci letí. Přijde čas krajinářů, co míchali barvami už kdysi dávno. A bude to hezké. Lidé jako já, kteří už tak nějak daleko více tíhnou k přírodě než společnostem, ti navléknou sváteční košili, protože další svátky jsou tu! Krajiny dávají další a další kus, lidé do lavic zapadají.

Ještě se léto tak docela neztratilo, ještě se připomene, ale bude to už takový ten pohled od přivřených dveří. Republiku čeká důležitý čas, pustím si něco od Ivana Hlase, abych věděl kam jít. Třeba z jeho Tria od pana Olina Ameriku – mám rád texty co někam jdou a člověk k tomu volá závity v hlavě. Jdou další dny našich životů a buďme za ně šťastni. Že je můžeme žít.

Teď je pro mne čas, kdy hledám slavičí hnízda abych se naučil. Dělám si rozbory, počítám součástky a sleduji hlavou slavičí dámy volbu pro místo. Pro obstání. – A ony umí! Nemůžu si pomoct, hnízdění mnohým vychází i přes příšerný predační tlak, ten pozemní myslím. A k tomu sekáči! Ti splašení, co depilují daleko za hranu rozumného. Až tam, kde rozprostřeno mělo být nedotknutelné!! Kdybych se věnoval hrdličkám nebo kormoránům, tohle bych řešit nemusel. Buďte, až zase přijde ten čas, za volanty sekaček přemýšliví. A žací hole na kšandách voďte taky jen po potřebném, na hladké hřbety zákoutí se v klidu vyflákněte. Prospějete nejednomu z živých, snaživých.

Už půjdeme z kopce. Světlá fáze dne bude vzácnější, obložte barák dřevem a nachystejte pro všechny bačkory. Listí už pomístně začíná padat, většinou u stromů, kterým horké léto přiškrtilo dech. A taky těch méně důvěřivých, to jsou třeba naše třešně ptačí v parku. Ptáčnice, znáte je? Pro slavíky tvoří ve formě výmladků nádherný biotop, s listím povahy vhodně tlejícího. Nejde jen o slavíky samozřejmě. Jim podobní (nároky) kosové a drozdi, zvedají k nám palec současně. To se to krmí mladé, když vláha drží v listovce po delší čas! A pak to okolo zraje, nikdo z lidí o podobné nestojí, ale žluvy o tom ví své.

Slavičí háj je učebnicí rozměrných listů, volného číslování, polopatických sdělování. A někdy i zajímavých opakování. Všimli jste si třeba, že některé stromy letos rozkvetly nadvakrát? Po nastydnutí, v klidu a odstupu času krok zopakovaly. Výsledkem jsou třeba mirabelky – nyní teprve sladké na vrcholnou mez. U časnějších jablek jakbysmet. Ne, nejsem žádným sadařem s výučním listem či maturitou, ale nenechám od mala očima venku nic na pokoji. Fakt se to vyplácí. Ještě lepší to měli ti, co je jiný k tajemstvím vedl za ruku. Já musel sám. A k ornitologii přes odpor a vysmívání rodičů. Neměli to však lehké, každou minutu investovali do obživy a „nepřinést z venku nic“ bylo nepředstavitelné. Já nosil, jenom to nebylo vidět a sáhnout na to taky úplně nešlo. Ale svou váhu po kapsách to pobrané mělo, a čím dál víc! Tak jsem těžkl a přibíral… Toť celý ukutý klíč pro ono Dobrodružství poznávání. – A když jsem to zmínil, pozdravuji z Českého Rozhlasu 2 – Praha paní Milenu Lukavskou. To ona má k obratu autorství. S ní jsem se nejednomu při spolupráci k dětem naučil. Tenkrát.. Žije-li.