Nemám čas nikam chodit, ale vím, co se na hnízdištích děje. Vím to za ty roky.
Úspěšné páry krmí mladé. Hnízdění se přesouvá do prostřední fáze, pak už jen osamostatňování mladých.
Slavíci jsou dobří rodiče. Zažil jsem s jejich hnízděním spoustu příběhů. Někdy jim to nevyjde, predátoři včetně koček mladé sežerou, dospělí v takových případech začnou pelichat dřív. Spolu s těmi, kteří nehnízdili vůbec. Těžko takové ptáky zjistit, ale málo jich nebude. Půjde především o samce, samice se dokáží uplatnit i na poslední chvíli. Slavičích samců je v přírodě víc než samic.
Mám jedno přání, které splnit nejde. Vědět tak o hustotě osídlení z oblasti, kterou sleduji, v letech dávných. Nikde nejde na nic narazit. Ptáčníci jsou po smrti, ornitologem tu byl akorát pan doktor Hořice z Hradiště a ten slavíky hlásil z jiného konce, nikdo mi nepomůže. Snad jen ten lístek od paní z Hradce, která ho poslala tenkrát v reakci na Hosta do domu, na ČRo II – Praha, jak se stanice jmenovala.
Bylo to z časů těsně po znárodnění a psala o Mnichově Hradišti, o zámku. Tam je prý chodily s maminkou poslouchat. Z toho tedy usuzuji, že byli slavíci i jinde po dnešním území rozšíření, kde jezdím. Jen o nich nikdo nenapsal, asi ani do kronik, jak to tak vypadá. Hustota osídlení takováto určitě nebyla, nyní dojíždějí pořád ještě báječné časy z konce socialismu a těsně po něm. Já se toho ale ještě dožiju, že spadnou dolů jako v Anglii. Tady to bude ovšem pro degradaci podmínek.
Procházel jsem archiv ve snaze najít obvyklé datum kroužkování mladých. To se děje mezi pátým až osmým dnem jejich věku a květnových je tam jen pár. Spíš přelom měsíců, nebo začátek června. Do prázdnin je ale hotovo a všude klid.
I v Polsku jsem našel hnízdo, rozestavěné. Ale taky tam samice slavíků obecných upřednostňují listí z dubu, jako u nás. Nevím, jak hnízdí slavíci tmaví v lužních porostech vrb, to jsem nezjistil, nebyl na to čas. Hnízdo slavíka tmavého ale znám z Česka, od Metuje.
Květen je opravdu takovým měsícem lásky i v přírodě.
Se vší radostí a bouřícími hormony. Červen se pak vypořádává s následky. Je časem mláďat.
(Už z vás mnohé slyším, jak naříkáte nad fotkou, že některé hormony by klidně mohly zůstat v klidu).
Ještě ale je máj, ještě docela neztmavlo listí. Barvy má svěží. Však taky někteří ptáci teprve přilétají. Přibude sedmihlásků a šedých lejsků, ještě i žluv a rorýsů, ani kukačky nejsou doma všechny. A právě díky tomu všemožnému prolínání člověk ani pořádně neví, kam co zaškatulkovat. A najednou – první už znovu odlétají. V tom je to vyznávání se v přírodě složité, komplikované.
Na Červenském rybníku prý dneska pluje černá labuť. Hrůza. Jestli je to ta ze zimy, kdo ví. Aspoň něco tam na hladině je.
Květen pomalu končí…