Abych dokázal vnímat pěkný čas roku a pár postřehů nabídnout i vám tady na blogu, musím se oprostit od věcí škaredých a na den či dva je zvládnout odhodit.
Odhazuji tedy zjištění, že i mezi ornitology může být pěkné hovado, že kněžmostská studánka je otrávená, že počasí mohlo být lepší. Šla by hesla analyzovat jako, že nedobrým je ten člověk přece odedávna, studánka na tom je tak, jak se k ní v současnosti chováme a počasí, že špatné vlastně ani tak není.
Dál už to nechám být, vytěsnil jsem to na okraj (jak se říká).
Pociťuji konečně nad sebou zas jedinou vládu, co uznávám – lehoučký nátlak snivého znamení Ryb. Ano, vím o tom dnešním soumračném setkání tří nejzářivějších planet. A když oblačnost dovolí, budu pod nimi stát. Utéct to nenechám. A myslet budu na naše dny, vbrzku se znovu zkracující. Kterak rok poskočí neoblomnou událostí.
Kus verše ze starých skautských novin o prostovlasé dívce, zlatém poháru v dlani, plnosti dnů pod vrcholem roku – tak to za okny právě dávají, ty si připomenu.
Srna v zahradě naproti vyšla před jabloň, drží se chytře dál od žacích strojů. A ledňáček? Jak ten nás oklamával! Pořád jsem si říkal, kdo může chytat plotičky v jezírku, že občas některá bokem se staví. Viděl jsem ho před týdny, jak mlýnskou zahradou stoupal nade stromy. Slyšel ho jindy, jak po ránu se ozval. Ani pak mi to v hlavě nesepnulo. Až včera, když jsme ho viděli. Naučil se rybařit v té naší louži! Neskutečné. Však já ho uhlídám při tom umění!
Venku je ticho. Takové, které jsem zažil včera v Brodě Železném, v malém prostorově ale velikém pojetím – Muzeem skleněných betlémů. Stála tam v skle utavená krása v honosné svojí tichosti a výpovědi o kraji. O lidech, o řemesle s velkým písmenem na začátku. O jeho pichlavém odcházení.
To ticho teď slyším venku, v zahradě a všude. Jen lejsek sletěl za mouchou k skřípině jezerní nad zrcátkem hladiny. Potichu, radši i on.
Jdou dny naším rokem, jaro se loučí a slavičí rok krok nápadně zrychluje. Zítra, zítra ho ještě přibrzdíme! V Slavičím háji. Už včera jsem to vyprávěl. Nečekejme bujarý děj v konci s malým ohňostrojem. Vedle decentního programu, který přináší město, půjdeme k tabuli, kde představím prostředí. Ještě spíš tak trochu poloprázdné, víc čekající. Ale jinak to udělat nejde. Tabuli v život uvést třeba a příroda takhle funguje. Keře nevyrostou přes noc a ptactvo na prahu léta víc oddechuje. Ale i to je obraz roku v přírodě. A my mu zkusíme porozumět.
V chvíli zastavení.
