Jak je to dlouho co kvetly?
Všude. Jistě i u Žehuňského rybníku. U Žehuňáku, jak mu tady říkají. Teď už dozrávají pod svojí pěknou švestkovou barvou. Vždyť třeba ony jsou právě kalendářem slavičích pobytů u nás! Začalo zrání a z pod větví ptačí odlétání.
Vyfotil jsem je s chutí v jejich výpovědi.
Byl jsem tam krátce na kroužkovacím punktu, po roce. Potkat pobřežní osazenstvo. A taky slavíky. Chytit jednoho – dva u frekventované železnice, stranou rybníka.
Zas vidím vyprahlou zem, je rozpukaná, kopnout se v ní motyčkou nedá. Rozrytá od prasat z doby, když to ještě šlo. Než se gleje žehuňským žehem takhle seškvařily .
Mluvili jsme o kukačkách, o hnízdní strategii i časném jejich odlétání. Vedli jsme i řeči jiné.
Dokud nohy tělo unesou, chci zažívat podobná setkání. Třeba to, co brzy přijde v horách.
Po většinu chytání jsem v krajině sám, tohle je příležitost mít to chvilku jinak. Pomohl jsem tam týmu při kroužkování nocujících vlaštovek a břehulí. Bylo tam sucho, dokonce na šněrovací boty! A máta tam byla v ulici a voněla do stmívání nad plnými sítěmi.
Pojďme k slavíkům.
Dráhy položily nový svršek k Coťovicím a upravily okolí. Slavíci přišli o pár stanovišť, ale dvě obsazená jsem ještě zjistil. Věděl jsem, že v prvním potvrzeném půjde o některého z rodičů a na druhém, že bude mladý, jak tady říkají – mlaďocha. Podle ohlasu. A tak to bylo nakonec i v součtu pod síťkou.
Už i z toho Kolínska slavíci odlétají. O tom, že tah začal, svědčí zprávy od vás, třeba ze Zlínska. I s důkazy. Jde zatím o mladé ptáky, ale ostatní už též mohou odlétat. Jsou připraveni.
Pak už jsem zase jel půl stovky kilometrů nazpět. Od pravého Polabí pryč až na okraj samý. I odtud už slavíci odlétají. Vím to navzdory tomu, že jsem za nimi mnohde nebyl. Nestihl jsem to. Nic se neděje, vydrží-li jejich místa v krajině, vrátí se. Pokud vydrží. Tady na Kněžmostku to v posledních letech vypadá, že příroda je pro některé soupeřem. Prohrávajícím.
