Než se objeví poslední vstup – přání směrem k vám, pověsím hrstku zveřejnitelných vět k sobě.
V roce dvou dvacítek si přeji – krom obvyklých příznivostí, abych mohl na internetu číst tak moudré věty, jako v blozích Radkina Honzáka (poslední stojí zato zejména). Aby bylo víc webů k přírodě, které žijí (čtu je moc rád). Aby mi zahrada nabídla i dobu bronzovou, jak tady posledně zaznělo.
Aby krajina v okolí měla štěstí na lepší rozhodování (viz třeba vykácené staleté lípy u nádraží bez jediného mrknutí oka, s mrtvolným „tichem po pěšině“). Aby přežil mokřad mezi Brodkem a Novým a byl stále čipernější (kdysi jsme mu k přežití pomohli, jinak by už nebyl). Aby v Slavičím háji slavíků ještě přibylo (snad již brzy začnou fungovat výsadby v sadě). Aby se i třetí naučná a zážitková stezka v kraji vyvedla k spokojenosti lidí (bude na podzim). Aby se do zájmové oblasti vrátilo co nejvíc slavíků s kroužky (bývá jich ještě víc, jen zbylé neumím pochytat). Aby se nám vrátili čápi. Aby se už nestalo, že Klenice v létě bude nadobro bez vody (vyhynuli i rybí veteráni, což je šílené). Aby mne nohy ještě dlouho nebolely (bez nich by nebylo u mne ničeho). Aby slavičí blog měl pořád své čtenáře (nejlépe, aby se vraceli). Aby se lidé z náměstí mohli zas v klidu scházet po místech svých a arogantní hloupost (známá nedávno z komunismu), aby znovu v měření prohrála. Abychom planetě naslouchali víc (každý podle možností). Aby mne držela chuť sedat si k této klávesnici.
