Poštou přišla knížka (z jihu Moravy). S příběhem o slavíkovi, mimo jiné.
NOVINA, TISKAŘSKÉ A VYDAVATELSKÉ PODNIKY z s. s r. o. V PRAZE; 1941(7.vydání)
Příběh se odvíjel podobně, jak by šlo najít i v knížce Slavík z dubového lesa. Jenomže tenhle byl napsán v roce 1903!
Na třinácti stránkách byl rozložen návrat ptačího mistra domů. Pěkně se četl.
Věděl jsem z Obsahu, počet stránek příběhu a těšil se, jak si v tom pochodím, protože, když jsem to „ochutnal“, moc se mi to líbilo. Listy jsem otáčel jeden za druhým a nevěřil, že už vzápětí dohmátnu posledního. Vždyť se to nedá zvládnout ukončit pohodově, vždyť to má „“našlápnuto“ dojít daleko! Ještě jsem se rychle přesvědčil, jestli (knížka je rozlítaná) nějaký list nechybí, nechyběl. Tak jsem se do poslední stránky vydal – no teda!
Proč autoři vedli mnohé z příběhů o přírodě tehdy tak tvrdě? Broučci Jana Karafiáta. A našel bych jiné.
Uvědomme si, že v čase sepsání příběhu slavičí dvojice, vracející se spolu z jihu (ona z Porýní, on z Kladenska od Klobúk) čižba vrcholila, psal se zlatý věk ptáčnictví. A většina chytačů se s tím opravdu nemazala.
Uznejte, je přeci dokonalé, posuzovat ten čas dneska, po více než sto letech! Kdy víme, kam se doba hnula.
Tak snad, abych knížkou zalistoval a konec příběhu dvěma úryvky převedl na blog.
…“Je to slavík – vzácný host,“ velebil učitel, nejnadšenější ze všech.
„Nikdy se tu ještě neukázal. Je tu chladno naň.“ „Zapadl sem k nám a zazpíval nám – a jak krásně! Slyšel jsem slavíky jako voják na březích Dunaje. Snad se zde usadí a častěji nás oblaží. Dobrou noc!“ Ukončoval hovor kdosi, jejž mrzelo mluviti lidskou řečí po tak úchvatných a velebných zvucích.
Zvolna se rozešli. Okna se zavřela, lidé usnuli a měsíc zašel. Jenom v baráku „u Čížků“ mrkalo světélko. Světnicí chodil rozechvěný, rozčilený stařec. S police nad oknem sňal umazaný hrnek s ptačím lepem, z almárky vytáhl hrst pružných proutků… Rukou nedočkavě se chvějící znova je potřel hustým mazem, jenž se táhl a zářil svými průhlednými tenkými nitkami ve světle kahanu jako zlatá, jemná příze. – Na malé prkénko z bedničky plné mouky a otrub vyhazoval bílé, měkké červy. Kroutili se a provalovali na tvrdém, nezvyklém prkenném podkladu. Hodnou hrst smetl jich do malé, plechové, častým užíváním na povrchu prolámané a poškrábané krabičky. – Oblékl se kvapně, zapálil si dýmku, do režného papíru zabalil svazek vějiček a se zdi sundal jednu z klecí. Viselo jich tu plno kolem obou oken i nad sebou a skoro v každé úpěl nějaký zajatec. Žlutý kanár i černý kos, sedmihlásek s pěnicí, stehlíček s čížkem, červenka s čermáčkem, ba i brávník a drozd seděli v těch drátěných žalářích. Vášnivý ptáčník snesl je sem z lesů i s polí, prodával je jako otrokář a opět jiné jímal do zajetí. Nenáviděli toho starce, který se jimi živil, který je trápil, jazýčky jim podřezával, učil je zapomínati staré písně a hrál jim na malý kolovrátek písně jiné, cizí a protivné, přikrýval je starými hadry, když svítilo slunce a klamal je tak, že zmlkli, myslíce, že je noc. Světla božího jim nepřál, o volnost je okradl a trýznil je. A tento podivný muž brzy po jedné hodině s půlnoci, když opravdu celá ves, unavená námahou dne, spala tvrdým spánkem lidí spravedlivých, a v níž on sám jediný nemohl usnout – zhasl světlo a vyšel do tiché noci…
…A tou chvílí jako šíp, snesl se slavík dolů na poslední větev nad vodou a zahleděl se k zemi, k žírné zemi, chlebodárné, živitelce všech lidí i ptáků, dobrých i zlých.
Viděl tam prostřeno, stůl bohatě uchystaný. Srdcem bezelstným se zaradoval, zaplesal a sletěl bez rozmyslu dolů na trávník, prodral se mříží tenkých proutků a z chumlu červů vybral toho nejbělejšího, aby ho v svém šídlovitém zobáčku donesl nejdřív svojí lačné družce.
Napjal svaly, aby zamával křídly a vznesl se do výše, ale marně… Jako otrocké jho ležel mu za krčkem přes šedé tělo tenký proutek, bránil mu v letu a brky křídel lepily se k němu pevně. Poskočil, pustil ze zobáku červa, aby mocí odtrhl, vyprostil váznoucí křídlo, zavadil o druhý proutek a už byl jako otrok spoután.
Bolestně až zoufale vykřikl… Na nejspodnější větvi ze zeleně mladých listů vynořila se jeho družka. Černá její očka ustrašeně se dívala. Viděla svého druha marně tlouci křidélky a napínati síly… a v okamžiku sletěla k němu. Tvrdým zobáčkem svým stiskla vějičku, aby ji odtáhla, uvolnila cestu, chvíli smýkala jí, zvedala napravo, nalevo točila, ale zmoci ji nemohla, a když ji chtěla pustit, otevřít zobáček, tu sama bolestí vykřikla, zapotácela se a usedla na proutek lepem pomazaný.
Jako dravec ze své skrýše vyřítil se nyní starý Čížek. Oči mu blýskaly a prudce dýchal. Skočil oběma nohama a sahal oběma rukama po slavičím párku… Jako ve spárech zvířete chvěla se ptačí tílka ve špinavých prstech ptáčníka. Vyprostil je opatrně – otřel a jednoho po druhém vstrčil do klícky.
S pocitem vítěze zpitého slávou zapálil si dýmku. Slunce už svítilo, všichni ptáci hlasitě plakali a na všech keřích, stéblech i lístcích třásly se krůpěje rosy jako slzy na tváři dobré matky přírody.
