Ano, může se to již stávat častěji, nebo pořád. Jak pouto sílí, težko chtít věšet náčiní na hřebíček, když slavičí tah – a je to pravda – docela ještě neskončil. Zářiových zástihů je dost, jedná se zejména o slavíky tmavé na průtahu, ještě to prostě zkusím. Alespoň jednou, hlava mi totiž ukončení neuznala. Slyšel jsem od ní: „Jdi, prosím tebe, do háje!“. Je v otáčkách, baví ji to, bere si chytání po dávkách. Tak půjdu, co mám s ní dělat. Jen co se počasí vrátí do normálu, ještě Slavičí háj navštívím. S náčiním a bateriemi, bez toho určitě ne. S čelovkou, mobilní kroužkovací stanicí, se sítěmi. A vím, že určitě s mlhou, to nezměním. Oklepávat vodu není ze sítí příjemné, protože i tak zůstávají těžší, prověšené, málo pohotové. Slavík se do kapsy musí doslova vlamovat. Viděl jsem to kolikrát. Kolega mi říká: „Tak u toho neseď, ať se nemusíš vztekat, kolik ptáků zdrhne“. Taky řešení, ale ne pro mne. Chodím zhruba třičtvrtěhodinku před rozedněním stoupnout si do první řady šumného divadla. Tu chvíli prospat prostě nejde. Jestli se někde má člověk vyučit, jsou to tyto chvíle! Poznávání zde slaví své minuty. Zvykl jsem si mít hlavu pro ten směr nakloněnou, až budu starý a nepůjde při sítích stát ani sedět, budu spisovat. Pak lidem slavíky představím dopodrobna. Hlavu mám předmětem bádání solidně napěchovanou, to říkám bez vychloubání. Ale je pro nové dál místo, zkouším to každičkou chytací noc.
Hlava mi závěrečnou tečku neuznala. Poslechnu ji, poslouchal jsem ji vždycky.
To tedy abych šel pomalu nabíjet baterie, protože déšť v naší krajině poslední roky dlouho nepobývá.
