Tak, tam se musí v letním žáru. Nedovedu si představit, že bych tam jel jindy. Dvě stě šedesát osm metrů nad mořem nejvyšší bod, pásy keřů a jeden lesík. Jíl rozpraskaný od slunce, v kraji zde vždycky jako první. Díry, že by tam člověk zapasoval nohu a zlomil si ji. Ale kytky, motýli, poukrývané prastaré stromy – a slavíci!
Tady možno uvidět svatojánky. Tady se rozlévá mateřídouška po úbočích, tady jsem jako kluk podle pryšců věřil v lišaje pryšcového! Že si ho vypěstuji. Nebyl tu nikdy. Sem přišlo na vycházku za ptačím zpěvem tehdy přes sedmdesát lidí, až to na magistrátu zděsilo úředníky.
Letos jsem se sem nedostal, jen zjara na monitoring – a to je klamavé. Věděl jsem, že přiletí, že sem ptáci prostě trefí.
Neměl jsem ale po práci příliš času, a tak bylo na mobilu neúprosných půl osmnácté. Slunce ale ve formě bylo, to ano. Kopce vysečeny a připáleny. Rorýsi s břehulemi otvírají zobáky a notují si, kolik toho nad krajem s nimi poletuje. První slavík se ozval. Dnes mám sklopky s sebou, chytat chci kombinovaně. Vyzkoušet něco, o čem si myslím, že by mohlo být revolucí. A řeknu to hned, když jsem před tmou prchal po letištní dráze k domovu, spokojen jsem byl nadmíru. Vybral jsem je tu všechny a byl to opravdu „koncert“! Jednoho bych vyzvedl z toho seznamu – kontrolní odchyt v polním lesíku. Slavík, který ještě nepelichal. Bílé pírko na hlavě, peří sedřené, kroužkovaný byl v roce šestnáct, ale musí být ultrastarý. Vše na něm dosluhovalo – a kdoví, jestli hnízdil. Šlo ale o nejrychleji chyceného slavíka sklopkou s podporou. To proto, že kdysi byl chycen sítí, způsob nový tedy neznal. „V minutě“ – je slabé slovo!
Pak jsem šel kolejí v pšenici k pásům, kam přístup už nebývá. A zase jsem je viděl – hrušně polničky. Jsou tam vlastně tři – a budou sourozenci, i když nápadná je první, v kraji „flotily“. Pod nimi je prostor, jak si tam chytře nic nepustí. Seberou světlo i vodu, postavy impozantní. Já je právě podezírám, že ony jsou těmi, kdo musel vidět dětské ruce odrané od šípků, trhané do výkupu. Když jsme sem jezdili s vozíkem kovaných kol s loukotěmi. A žebřinkami. Úvozy od města, pohřbenými kolektivizací. Na to stromy kašlou, pamatují jiné! Pamatují si mne – a nechci odejít, i když se slunce už bezmocně drtí o sousední les…
A protože byl výjezd bohatý na poznání, k jednomu cennému jsem zas o pořádný kus blíž. Mláďata slavíků do života vyprovází sameček. Samička vychládá daleko dřív a cestou se odpojí.
Napadlo mne to prvně u jezera ve Veselé před patnácti roky, a teď se vše propojilo, po průběžných indiciích. Nyní pro to budu hledat odůvodnění. Času mám dost.
No, a nakonec, jak už tu bývá zvykem, vlezl jsem pro vás do archívu, abyste mohli uvidět diskutovaného „staříka“, když byl ještě „střelec“.
