Nově jsem okroužkoval zatím pětadvacet slavíků, zkontrolovaných s kroužkem z let předchozích je jich šest.
Kontrolní odchyty jsou tím ovocem práce, z nich možno vypátrat nejvíc. Přestože si slavíci mnohá svá tajemství přede mnou stále drží, právě možnost prohlížet s odstupem času stejného opeřence je skvělá. Učit se sledovat určovací znaky, podezírat signály nové. To je ten výzkum, ona specializace. Ale je druhá strana mince – pocity, domýšlení si. K nim je navázán dnešní nadpis.
Tím, že slavíka okroužkuji a prožiji úvodní setkání, stavím na nohy možnost setkání dalších. Na stejném místě či jinde, na tom teď nezáleží. Kód kroužku vše jistí.
Včera jsem si v závěru cesty, jel jsem v podstatě z práce, odskočil zachytat podél trasy. A stranou ležely Ošťovice s kovárnou, kam jsem chodil. Nechtělo se mi moc na tu lokalitu, je u chalupy – samoty a stojící auto před plotem vyvolává zájem okolí. Nemůžu namísto chytání od šeříku každému vysvětlovat že tipařem nejsem, že důvod zastávky je jiný. Je to prostě nepříjemné, kdyby tam domácí byli, je to hned jiné. Místo nich ale byl tam slavík a já musel do akce.
Nalíčené sklopce se vysmál pokračujícím zpěvem, musel jsem tedy auto odemknout znovu. Chystám svou novou a úžasnou slavičí síť, tyčky zasouvám do sebe, s sebou dvě kotvy a ztrácím se pod lískou. V jinak světlém pobřeží ornitologicky naprosto nevýznamného rybníka Šlejferna se síť tahá rychle. Podpora už tiše běží, odstupuji a scénu opouštím. Sítě hned zavlnění, spěchat však nemusím, tato je spolehlivá. A vidím kroužek, pořádně „olítaný“. Těším se na číslo a potom tuším, že vody po Klenici uběhlo od zavření kleštěmi opravdu dost. Fotím nejprve jeho problém a pak tu otravnost utápím do lihu. Myslím, že slavík pookřál. Obličej zdá se hned o chloupek veselejší, i když je ptákem lapeným. To on už ale zná, a moc bych si přál, aby mu to osobní počítač rychle připomenul. „Poletíš příteli za chvilku po svém a do jara u Ošťovic se už pořádně opři!“ Opřel, hned se rozezpíval. Ukládám měření do sešitku, líh stranou ke vzácnostem a těším se domů, do archivu. Kontrol má dost a jedna zajímavější druhé. Označen v roce patnáct! Pták, který mi působí zmatek v hlavě, jeho meziročními výskyty. Slavičí stálost on tedy v erbu nemá. A to byl tehdy kroužkován jako nejméně tříletý. Škoda té chvíle tehdy na Červenské kose! Dnes bych si s určením věděl už rady líp a tříletého s největší pravděpodobností poznal. To zpět nenavrátím, spíše je k povznesení, že už vím víc. Co mi ten výsledek nadsdělením chce ale ještě říct? Toť z úkolů jeden, který si zakládám – co výzvu sedmatřicáté sezóny.
Ano, ten uběhlý mezičas je nejspíš to nejsilnější, co při kontrolních odchytech nevysloveno křičí. Co bylo u mne, to ještě docela vylovím z hlavy, ale co bylo v životě slavičím – to bych tolik chtěl znát! Jen si to projeďte v hlavě, mnohé už z blogu znáte. Víte, kam odlétá zhruba, víte i, co všechno jeho dny obnášejí. Kolik rozhodnutí ve světě nástrah? A podívejte se – a nebojte tleskat – všechno to zvládl! Až na to klíště, ale i to on přežije. Jak neskutečné!

Jedna z mých vět zní takto: „O hnízdo se začínáte bát, víte-li, kde je“. A druhá taková by mohla být: „Nad slavíky se rozesníte až tehdy, víte-li o nich dostatečně“. To je ale školní mluvou čtyřka, což je tedy blbost. To vám u slavíků k snění nestačí. Dejme tam tedy „chvalitebně“ a jedničku ponechme na samý konec.