Znovu úplně stejně. Předpovědi jsou jedna věc, realita v parku druhá. Blížilo se opatrné rozednívání a – stejně jako včera! Padá voda odshora – není jí mnoho, ale voda to je. Být to tak nemělo, co nadělám? Musím do toho jít.
Nejde nikdy o nějaký déšť či spíše deštík, jde o to, že nepohoda může s pohybem slavíků pod tmou zamíchat. Nevzlétnou, nenalákám. Konstatování ovšem po barvě není černobílé, jak by se mohlo jevit. Záleží nejspíš na mnoha okolnostech, které výsledek ovlivňují. Jak moc prší, kdy začalo, kolik je povětří – a tak…
Dnes se třeba čtyři dostavili, je spokojenost. Zato v rákosí oproti včerejšku tančila bída. Půjčím si pro hodnocení hlášku z fotbalu: „Vychytal jsem nulu!“. Není síť jako síť, u té ornitologické to příliš nepotěší. „Kde jsou všichni ti včerejší? Tolik aktivující? V trapu!“ Před zabalením přeci jen přiletěl úplně atlasový rákosník zpěvný – adultní. Byl toho odchytu vzácný, prohlížel jsem si jej tedy o minutu dýl. A pak se k tématu zasnil. Viděl jsem Afriku po půlce listopadu, jak kolem Kilimandžára tito frajeři proletují na cestě ještě o kousek dál. Jak je tam okolo světla kroužkují a počítají. Vzdálení kolegové. I dnešní tam možná docestuje. Proletí mimo pozornost odborníků, nikdo číslo do PC nepřepíše, hlášení nebude. I tak ale zdejší chvilička byla milá. Ti ptáci nakládají s dálkou. Migrují a já je provázím. Kdyby dotčený letěl až od Baltu, je dolů pod rovník pořádná štreka! Při jeho cestě postávám za sítí a mohu být součástí vší té nádhery. Kde objeví se tulák rákosní zítra, až den znovu procitne a odkloní tmu? Nevím. Je totiž hromada věcí okolo, které tak nějak úplně nedokážu.
