Věším ještě jednu věc, slavičí zajímavost.
Probírat tady slavičí koncerty by bylo na dlouho. Slavík zpívat umí, o tom není pochyb. A přesto, že má pár oponentů mezi lidmi, myslím, že je nejlepší. Co ovšem možná každý z vás neví – a proto by měl být tento blog zejména – že během pobytu po krajích Česka projev proměňuje. V knížkách se podobné nedočtete, já vám to ale prozradím.
Ponechme stranou skutečnost, že zpěvák od zpěváka je rozdílný. Pojďme si říct, jak se mění projevy během sezóny.
Slavíci umí zazpívat už po cestě. Jde ovšem o jakési ladění syrinxu, podstatné přijde, až křídla na pár měsíců stopnou. I pak je potřeba ještě počkat, až se samečkové dostanou do ráže. A máme poslední týden dubna. Za dveřmi květen – a to už opravdu slavíci zní. Je tedy jasné, kdy vyjít za zážitkem, chceme-li mistry vychutnat. Platí to i pro náš park.
Situace na hnízdištích je potom složitá, zpěvák většinou nebývá nad milou sám. Proto lze zaznamenat sloky z místa všelijaké, často i útočné, živené žárlivostí. Dál se za května situace mění v tom, jak se oblastmi „motají“ samci neúspěšní. I ti prozpěvují, provokují, snaží se zaujmout. Zpravidla však je pozdě. V hnízdě násada, není v co věřit. Pak se už krmí a vyvádí. A pozor! Tady zpěvníky ztrácejí noty, sloky jsou ochuzené o nejeden romantický prvek, působí zkratovitě – tvrdě. A to není ještě konec posluchačova rozčarování. Bude hůř…
Jak červen jde, do dvou třetin měsíce můžeme slyšet mnohé slavíky „dozpěvovat“. Projev slouží zejména ve směru k mladým, partnerku míjí a částečně říká okolí: Tady budu převlékat z ramínek já! Tak, a tím jsme došli do místa, které mne dva roky pobízelo podívat se na dění zblízka a pořádně. Ještě před tím, než to za nocí začne opravdu lítat.
Je nový měsíc a slavíky zpívat už neuslyšíte. Mladí to neumí, staří zalezli do kopřiv s ostružiním, odkud se k ničemu nebudou vyjadřovat. Do doby, než přijde úplně nejsprávnější noc, kdy peří bude jakž takž po kupě a může se nastoupat! Tady mé slídění končí, dál už o nich ničeho neumím říct. Snad věřit kroužkům, že kdyby se cokoli s dotyčným stalo, se připomenou. Čekání na podobná „zavolání“ byla vždy ústřední hnací silou dávných kroužkovatelů. A s jistou opatrností řečeno – platí i dnes. Měl to tak po Dánsku tehdy pan Mortensen, mám to i já. Vlaštovky opravdu na zimu do bahna rybníků nelétají, byly by na jaře jistě špinavé.
