Je pátého a slavičí páry mnohde kompletní. Ono se to tak úplně nepozná, často náhodou. Ještě se ale přilétat bude. Ještě táhnou hnědí bramborníčci, tak přílet slavíků nekončí. Dokud to v polích bude poskakovat, slavíci budou ve vzduchu. Abych neopomněl, bramborníčky doprovázejí bělořitové. To je jasné.
O tomto čase vždy řeším, co je ke kroužkovateli lepší. Jestli chytat slavíky již okroužkované, nebo kroužkovat nové. Počty a statistiky jsem nikdy moc neřešil, to spíše sleduje pověřovatel. Jeho jsou údaje kapitálem. A přeci je zajímavé, co jsem nastínil. Daří-li se schytávat kroužkovance, jde vlastně o prémie za odvedenou práci. Každý ten výsledek je informacemi obtěžkán. Pokud slavík ovšem kroužek dosud nevlastní, navýší sumář připočtením. Osobně mám radši, když mohu vědět víc, tedy možnost první. Jako třeba dnes, než se od Křižánku přihrnulo bouřkové temno. Naše báby říkávaly: „Jak to de vod Křižánku, bude peklo!“ Pro vás, co tady nebydlíte, směr je to k Bousovu jižní.
Chytil jsem dalšího k odečtu, který je z noci z našeho parku. Okroužkovaný v létě třináct, od té doby se někde schovával. Musím říct, že to jsou asi nejkrásnější slavíci. Okolo čtvrtého roku. Ještě nemizí z formy, ovšem jinak už zmužnělí. Peří až skvostné, praporů rozložitých – a ono, když na ně v křovinách náhodou posvítí slunce při nějaké aktivitě k milému protějšku, jsou až sametoví! V ruce se dojem umocní. To všechno se nechá naučit, když se na daný druh specializujete. Je vidět daleko víc, než předkládají slova v papíře. Tady jde o vyšší poznávací. (Vložený odstavec, jenž líčí následný rychloodchyt u Podlesáku).
Jinak jsem na lokalitě u městského nádraží utratil hromadu času s dvěma zpěváky, z kterých jsem stejně nic nepořídil. Nedali příležitost. Vlaky do stanice vjížděly a zase mizely, za chvíli zase, a sítě zely prázdnotou. Oni o nich totiž na slunci moc dobře věděli a po zemi sklopečky byly rovněž liché. A čas po těch kolejích pořád utíkal. Už se i vystřídala směna naproti za dráhou, a z křoví pořád nic. Kdo, kromě mě, by si podobné mohl dovolit? Nikdy jsem času nelitoval a nyní už dokonce mám jej dostatek. Navíc – je tady krásně. Do nádražní hospody pomalu směřují pacienti, město na Klenici začíná vydechovat. A v sítích pořád prázdno. Chodím po rozpálené cestě a přemýšlím nad tématem. Takto to do hlavy natéká nejlíp. Slavíci posměšným zpěvem k mým krokům nešetří, ale já věřím v kulišárnu. Že by snad ten tišší z páru mohl do sklopky vlézt a já bych měl zas o fous jasněji, v jakém že stavu hnízdění jsou. Než jsem se dopálil a začal balit, na poslední štaci bylo splněno (fotku později). Přesně takovou cenu má moje bádání! Čas cáká kolem, hodiny letí, a štěstí se opravdu občas unaví, kdy usednutím, musí si na chvíli odpočinout. Rád k němu posílám dík.
Tak buďte zdrávi.
