Hrdina potkává reka jiného. Jeden přežil v místě zimní nelehký čas, druhý dorazil včera od jihu. Mám oba v ruce, oba kroužkovaní z let předchozích – strnad obecný a rákosník proužkovaný. Sleduje-li pozorovatel jedno místo bedlivě, naučí se mnohé. Najednou s večerem, kdy zpěv stoupá od zobáků, slyší slavíky čtyři. Ano, už třetí den v řadě. A ze stejných pozic. Dokonce i z sektoru pelichaniště, které na sobě dva roky poslední pořádně zapracovalo. Však jsem se něco listí starého pod větve navozil!
Ve svahu se ukazuje mohutný brouk nosorožík kapucínek – sameček. A o kus dál z mokřiny koncertuje krtonožka. Připomíná některou z žab či z ptactva cvrčilku. A čmeláci vytěžují květy rybízu. V malém bílém bodu nad loukou doháním běláska řeřichového. Abych uviděl jaro. On je odznakem toho období. Od severovýchodu se ovšem začíná ochlazovat. Slavíci toho nedbají. Jde jim už o dost. Ve vzduchu nad kotlem poletí v noci „ony“. A musí to slyšet. Musí slétnou. Musí se zadat. Musí!
Žal jsem trávu mozaikovité seče motýlí louky. Naučil jsem se podtínat květy a neželet toho. Květnatá louka toho žádá. Model starý, jak staré je držení králíků po kotcích z prken. Sekalo se v lukách na přeskáčku, a vždycky jen tolik, co sežrali. Porost byl věkově strukturován, skvělý pro motýly, pro včely, i pár koroptví. Králíky nemám, biomasu odvážím kus jinam na hromadu.
V ohromné výšce krouží pochopové. Hrají si a slaví zasnoubení. Hnízdí hned vedle v rákosině už kolik let. A chytla se pro kroužek konečně z páru jedna pěnice pokřovní. Objevily se rovněž před pár dny. Bývají od pylu zlatě na čele upatlané, což nesou z jihu. Seznam opeřenců se plní. Stále je ale nedovřený. Ještě se bude připisovat.
