Rok od roku bývám nervóznější nad přílety slavíků. A letos ještě tak nějak víc. Ovšem, to je od včerejška pryč a Slavičí háj už jimi zpívá. Dlouho jsme měli jen toho jednoho jediného, teď jdou noci plodné. Dokonce se podařilo chytit i loni vyřazeného z evidence mistra, který se přeci jen neztratil. Chyba byla někde v mých schopnostech. Ten má tedy sedm let nejmíň. Chycen byl totiž jako starší dvou let.
Je to moc milé sedět na kterémkoli místě parku a prostě poslouchat slavíky. Vždycky jsem si říkal, jak vlastně probíhá jarní tah druhu. Letní mám zpracovaný na lepší dvojku. Jarní za pětačtyřicet let zhruba na čtyřku, možná ani to ne. Není to vůbec jednoduché a literatura nabízí obecné fráze. Tyto dva dny jsem díky parku vytáhl čtyřku na trojku. Slavičí tah i na jaře existuje směrem ke kroužkovateli přeci jen. Chce to však nespoléhat na „pravdy“ posbírané. Lžou.
Neměl bych to nejspíš psát, ale zatím park mrazům utekl. A vyčkávající jabloně do toho vletěly. No, Pankrác, Servác, Bonifác v nedohlednu, vše se uvidí. Ale slunce včera asi vylíhlo a dnes poslalo nad stromy první skvost z říše hmyzu – otakárka ovocného. Drobného samečka. Tolik vznešené krásy!
Tak buďte zdrávi.
