Znal jsem starý manželský pár, čekávali na vlaštovky. A v snadno uvěřitelné poctivosti se strachovali, když zjara nebyly. Žili s nimi, pomáhali jim, byli z nich rádi.
Znám jiné, kteří sledují přes louku od domovních oken čápy. A zčerstva telefonují. Taky si bez nich jaro nedovedou představit. A je to krásné.
Pak už jsem na řadě já. Chodívám za slavíky. Přílet prvního je povznášející. A nemám dost! Hledám pak dál, tipuji místa kde by už mohl být, prožívám napětí. A k tomu ten hliník! To je divadelní kukátko jako víno. Bez kroužků bychom o nich mnoho nevěděli. Je pozoruhodné, jak se dokážou ukrýt v čase, kdy větve ještě nijak moc nepřiklápí. Slavíka za takové situace najdeme vždy v tom nejhustším keři. Nezpanikaří, nevyletí, když jdete kolem či po něm. Zůstane bez pohybu neviditelný.
První jejich přílety jsou velkolepé. Vzpomínám, když nebyly vábničky, kolik práce dalo některého z časných vypátrat. Někdy se totiž v prvních dnech návratu neozvou, to by člověk musel být v převleku domácí kočky, což je – jednak složité, nepohodlné, a v prostředí okolo obchoďáků ve směru k lidem úlet jako hrom. Už tak se někteří od aut podivují, nakládá-li si člověk výbavu a směřuje pod most plný abstrakce.
Když jsem jel domů, skrz mělký bor byl k vidění pruh od zapadajícího slunce. Obraz plný čmáranic od letadel, modrotemný. K tomu při zemi nadržená řepka, co pozítří rozsvítí kraj. Už místy problikává.
Máme konečně jaro.
