Jedenáctého ledna je pěkným kouskem cesty, na nové trati ušlým. Buďte zdrávi!
Slunce tady nad Hrádkem říká: „Bude to zase parádní“. A já tomu věřím.
Končí se dnes Ptačí hodinka a všem okolo oken, zahradních krmítek i sklíček dalekohledů poděkování. Jste s námi.
Naším krmítkem je Slavičí háj. Je úsměvné, jak najednou chutná i ptačí zob, který za měkkých zim nikdo neobírá. Jablek po stromech visí dál dost a i po zemi k nim přístup. Listí, co jsem navozil v podzimu na slavičí místa, je rozhrabáno a zdaleka v tom nejedou jenom bažanti. A ten kout chytrácky už zas vidí dál. Ví, že mrazy povolí, že sníh začne odtávat nejprve z pročernalých podkladů, a pak už i ten tvrdší z propadlin oraniště. Pakomáři, že trčet v úkrytech nevydrží a vpadnou do oslav nad přežitím. Bejlí, že vystrčí první chlorofyl a nachystá časné z poupat. A pak už to bude mela, jak známe po tolik jar. Nejdůležitější je ono zmíněné Slunce. To je dirigent, kde každý volí pozici tak, aby na něho viděl. (A zkuste se podívat večer, co ptáci, když zapadá…).
Vlašské ořechy podrcené, ty jsou z balkónu pryč jedna dvě. I se skořápkami. Podezírám z toho veverku a budu ji muset vyrychtovat.
Vracíte se na stránku a mne to těší. Projdeme zase spolu rok křídlům na dohled. Počkáme, co provedou v příletech slavíci, a pak málo přes čtyři měsíce budeme s nimi. Letos bych opravdu potřeboval, aby přílet do parku vyšel. Jde totiž o nemalou slávu, což tady na blogu uvidíte. A mne to vyzývá, abych ještě víc zabral. Slavičák musí mít formu. Hned jak počasí dovolí, přihlásím se do služby. A je to námaha přenádherná. Okolo samá krajina – místa, která vše vidí a bez hlasu komentují. Práce pro přírodu. Bez potlesku vstoje, bez plácání po zádech. Ale já vím, že kdyby mohla…
První budeme čekat na modráčky. Jestli se vrátí. Slať bude houpavá a její květena natěšená. Je ohromná výhra mít tyto otužilé slavíky. Jednak v zahraničí v hlášeních opravdu „umí“, ale hlavně čekání po zimě je při nich mile krátké. Jak se ubytují a podělí o nabídky (jednu mají novou), pak už bude třeba víc upnout pozornost nahoru k cestě, mohlo by se tam brzy přilétat „narezavo“. Jsem zvědav, jsou to tak trochu až holubářské závody. Necháte svěřence z místa „A“ nastoupit směry a čekat v bodě „B“. V parku. Kdyby se vrátil ještě veterán od křižovatky, ani nedomýšlet… Ale jsou tu i jiní, a hlavně jiné! Abych to genderově neprošvihl. A mezitím za běhu onoho „Slavičího roku Česka“ vyjedu do oblasti, abych se doučil, co park dát nemůže. Přesídlování, usídlování těch z prvních svých cest, představy o hustotě populace. Ale ještě je čas, vždyť teprve od dveří odháníme první dekádu ledna.
