Lednice a mrazáky se konečně zase budou moci nadechnout, nejhorší mají za sebou. Nejeden (dosud dvacetiprstý) aktér pomalu obhlíží plac, odkud odpálí letošní (zase o kartuš údernější) rakety, osvobození kapři pod nábřežím nakládají s posledními minutami vědomí. Psi v obavě zahlíží na kalendář, zima pro svátky vyšetřila dokonce pár pěkných krystalků jíní! K bezpočtu klávesnic, fotokronik a diářů přichází chvíle výročního bilancování…
I zdejší blog má kde lovit, z čeho vybírat. V soukromé ornitologii, soukromém ptačím parku stejně jako v soukromém cyklu života. Poslední oblast odkládám na poličku, projdu ji v klidu bez lidí.
Zprávou všech je, že ještě příští rok se budeme tady scházet. Kdo už toho měl nad hlavu, musí vydržet, nebo ze soupravy někde při zpomalení hbitě vyskočit.
Co bylo mezi zajímavostmi sezóny pětadvacet?
Znovu jsem procházel hnízdiště slavičích párů a v úkolu navíc počítal osídlení. Na zakázku (číslo slyšet nechtějte, ať nejsem provokatér). Znovu jsem chytal v období prázdnin. A oboje sypalo zážitek za zážitkem, oboje stálo za to. Desítky hodin se měnily v stovky, stovky v tisíce. To je objem který potřebujete, abyste se potřebně rozkoukali a navázali na roky předešlé. Rozpracované úvahy dotáhli do verdiktu, těm nově založeným pomohli růst.
Urodilo se docela kontrolních odchytů po oblasti, kdy některé přesáhly hmotnost. Odchytal jsem pečlivě kompletní léto pod hvězdami, aby poznatky měly úroveň. A zas přišlo hlášení, jakých mám po šafránu, ze zahraničí. V parku pak nedávno našly se houby, opravdu vzácné. To jsem si o nich přečetl z knížky, jež byla na mé jméno pod jehličím. Z krajin tu vzácnost vyhnalo hnojení, a to my neděláme. Dusík se drží v nejnižší možné míře spadem či splachem. Proto u nás v lesíku nádhera může existovat. Bez přehnaného vytahování, opravdu člověk nemusí udělat mnoho. Kotlinu stačí neterorizovat, servis k ní nepřehánět. Od německého autora knížky jsem se dozvěděl o indikátorech k životu čisté louky a kapitolu ani nedočetl, když jsem pochopil, že že ten chlap od filmu musí stát nejspíš někde u nás. Jen jsem ho už v místě nezastihl. Na formě pro českého čtenáře se podílel člověk z redakce našeho klubového tisku, velmi mne zjištění potěšilo. Kniha o louce je mimořádně krásná a já už se s „kosénkou“ klepu na jaro. Zvuk už nabírá dobrý, když vedu ji myšleným řádkem.
Co bylo tedy emočně vypjatější okolo slavičího peří? Výhra s nalíčeným prostředím za tabulí. Král pěvců na to skočil a doufám, že na jaře už to nebude překvapení. Pak těsně před létem zjištění, že slavíky vlastně jde pochytat všechny. Klíč k tomu jsem doposud nezmínil a v první fázi určitě není pro internet. Pak přišel tmavý slavík ze severu a výzva k opravě nepřesného určení věku. Kroužkovatel omyl uznal a stanice hlášení opravila. Působivými chvílemi jsou setkání po noci se slavíky, jenž byli označeni v hnízdě jako mláďata. Ne, že bych to z dávných let zaměření na problematiku hnízdění neměl ochutnáno, ale tihle čerství „osamostatněnci“ – to je něco moc milého. A vrchol zážitků měl teprve ku dveřím našlápnuto. Ještě jsem netušil, když posteskl si, že „z venčí“ hlášení pro letošek ponejspíš neuvidím, co děje se nad Biskajským zálivem u břehů Atlantiku. Slavík od nás se tam nechal polapit kolegou a opsat si kroužek. Uff, to je panečku hlášení! Kolik času na zbylá potřebná bádání bud mít, nevím, ale faktem je skutečnost, že velmi výrazně jsem přitvrdil krok.
Pak přišel modráček, ohlášený z francouzského ostrova Korsiky. Jakoby snad francouzštiny nad mými slavíky bylo za poslední roky málo. To místo je ovšem nádherné a já toho slavíka podezírám, že už z pobřežní rezervace dál nepoletí. Kdo ví, jestli tam loni nepobýval taky. Jsou mu totiž dvě léta, nyní už tři. Ale nehnízdí u nás ve Slavičím háji, jen se tam prve narodil. To ovšem modráčci – a právě zejména samičky – s velikou chutí dělají. Dálkové odklony pro ně nejsou nic nezvyklého.
(Jdu najít nějakou fotku po čase)
