První roky to bývalo těžké, vyhlížel jsem zpětné hlášení a ono nikde. Pak si člověk zvykne jako na chromou nohu. Prostě se s tím naučí žít. Když jsem chtěl zažít chuť dálek na papíře, šel jsem chytat do lomu břehule, nebo na rybník moudivláčky. To bylo po jistotě. Ještě by šli připsat strnadi rákosní a taky čížek. Okolo slavíků trčelo ticho.
Deset let pryč, odešla roků dvacka. A i ten třicátý prošel v poklidu, člověk už si na zaprášenou šanci ani nevzpomenul. Kdo by s takovou specializací nepraštil!? Zpětných návratů jsem měl popsané stohy, těšily, ale furt jsem si připadal chudý. I třináctý rok nového století se podobal prošlým. Skoro až do odletu. To jsem studoval pelichání. Tak mě to bavilo s čerstvě objevenou metodou, že jsem bral oblast opravdu zeširoka. Každé křoví, každou zavážku. Léto škvařilo a z míst už mě nenapadalo žádné. A přeci jsem vyrazil do kopců Staré Studénky – tam, kam jsem normálně nezacházel. Ještě alespoň jednu, dvě fotky komicky nelétavého slavíka. Než zmuchlám účet za létem.
Vidím to jako dneska. Není úplně hodně okamžiků, které by se do hlavy zasekly a zůstaly tak. Voněla mateřídouška po stráních, co měly pásy křovin, kde nešla poklidit tráva. Koženáče na jabloních ohýbaly větve, vlastně všude v těch zápojích žily na penzi staré odrůdy. Pásy husté jak obočí od Brežněva, sklopka se pod trní zaváděla těžce. Ale líčil jsem, protože přišla odezva. Pak tam slavík byl – a byl v hliníku! Měl jsem ho za přesídlence odkudkoli, to se stávalo. Kroužek měl i naprosto totožnou velikost jako ty moje z penálu. Jenomže písmena byla úplně jiná a já toho odpoledne přepisoval dějiny. A pro italskou centrálu do dneska je jediným v databázi.
Chtělo to určitě kroužkovat víc, to platí u zpětných hlášení všeobecně. A nebo být zadobře s Náhodou. Ta všechno s úšklebkem předebíhá. Mě asi neznala, a tak bylo potřeba kroužkovat víc. Kde ale slavíky brát? Vyjel jsem dokonce později podél dálnice ku městu Praze. Zabrzdil o předměstí a pár kroužků tehdy kleštěmi prošlo. Nikdy jsem o žádného z těch dálných slavíků nezavadil. A nikdo je odnikud ani nenahlásil. Ozvala se ale znuděná Náhoda, že už se na mne fakt nedá koukat. Ne, že by hlášení zařídila, ale přivedla ku dveřím nočního kroužkování. Dál, že prý ale už opravdu sám.
Utekla čtvrtá desítka let, a je to dost dávno. Jdou roky další, ale mě už to netrápí. Jsou se mnou čísla a kolem se „ometá“ i stará Známá. Zrovna včera se přihlásila, jestli bych stál o to rozzářit. Ani nečekala, co řeknu..
