Na výstavách i besedách jsem slavičí krajinu ukazoval jarní, má to logiku. Ptačí koncerty, čas lásek a souznění, fontány vůní konečně pulsující krajiny. Ta místa ovšem mají svůj půvab i tehdy, kdy slavíci doma nejsou.
Člověk neuhne nátlaku oboru, který si vybral a provozuje. Dívám se po pláccích pokaždé, kdy kolem projíždím. Někdy v obavě, převážně ale při radosti. Prostředí vysílá k očím příběhy, a to je přemilá věc. Já ta zákoutí sleduji desítky let. Vlastně po většinu života, Hned poté, co jsem nabídnutou příležitost pochopil.
Ke komu či k čemu se vlastně místa předvádějí? Pro radost navýšenou si myslím, že ku mne. Proč bych si z daného neodkrojil? On tam však defiluje život, což je tak nějak vše. I já mám jeden podobný, takže tam patřím.
Tady je pohlednice ze včerejška z jedné z lokalit. Dozrály trnky a to je barvička barev! Foťák se s tím ani tak nepopasuje, člověk musí stát v místě. A nebo je to zase těmi příběhy, co z pod větví vykukují. Co už i tady jich bylo! Do večera bych vypisoval.
Přestože toto místo neznám v plném časovém výměru, sem chodím za slavíkem pouhých třicet sedm let. Vidíte, a ono v obměnách statečně drží. Toto jsou mi přátelé z největších.
Vidíte. To jsem chtěl napsat o tajemném cyklovači slavičího pelichání. Tak snad někdy jindy.
To místo dostalo přednost pro tuto událost. Zastavit na znamení jsem prostě musel.
