Kdo by chtěl vědět, jak dlouho může trvat usadit slavíky „na zelené louce“, mám to vyzkoušeno. Dvanáct let. Kdy v roce třináctém je výsledek a v prostředí se hnízdí.
Musí se ale úspěchu vyjít naproti jako v životě mnohdy, možná pokaždé. Každý rok vozí se listí v množství značném, pohazují větve do podrostu, jeho proluk. Sesazují kopřivy (jsou nejlepší). Člověk pozoruje jak prostředí mění vizáž, víc a víc blíží se slavičím rájům. Ty mne učit znát nikdo nemusí, prožil jsem v nich tisíce hodin. Dnes možná natolik deformován, že i hnízdo bych za mistrovu milou dokázal dostavět nejspíš.
Bylo jaro roku 2025 a v parku už se zpívalo z tradičních míst. Přes celou kotlinu jsem v jednom odpoledni uslyšel pár strof z místa, kde dosud bývalo ticho. Přes modráččí bažinu, kde bývala lavička. Pak ale bylo ticho a nechal jsem zjištění být. Až po pár dalších dnech při upřesňování obsazených okrsků se za tmy ozval plný zpěv i z místa zmíněného. Vše na mne působilo, jako by slavík už partnerku měl. Stoupl jsem si na druhý den po ránu do cestičky co vede středem porostů a vplížil se k červeným větvím svídy. Ten keř od vysazení letí málem jak drak a udusil pod sebou krom hlíny úplně všechno. – A tam, tam jsem byl svědkem partnerského doprovázení. Pod záklopem větví, v poctivém slavičím pološeru. Pak jsem se už jenom těšil, jak prvně připíšu pozici do mapy osídlení.
Dávno jsou slavíci pryč. Místo je průhledné, chybí listí. A stejně hrabanka láká k prohledání. Kosy, drozdy, červenky i bažantí pospolitost. Byl to rozumný krok.
Listí je i letos v opadu fůra. Jenom ho v zahradě pohrabat a napytlovat. Přepravit do parku, přidávat v ploše – a zase přidávat. Na zmar ani řapík, vždyť listo-pad je k tomu předurčený.
