Je vylisováno a slito.
Slavičí háj byl certifikovanou ekofarmou jahod, nevím, jestli jsem to někdy říkal. Pak je tedy jasné, jak to tu stojí s chemií. Ovoce ji nezažilo a půda si dávno nevzpomene.
Kvíčaly láteřily kol přesypávaných kýblů, zbylo jim dost, můžou být v klidu. Však už se taky srocují. Mezitím ještě některá dostane nápad sletět do louky za hmyzem a ostatní ze stromu to po ní zopakují. Všude jejich pokřik – do kraje přichází zima.
Ta zpracovaná jablka, to není jen hmota se slupkou a jaderníkem. Je to zakulacená vůně všech květů, pochytané slunce z dnů pozvolného zrání, noty slavíků když vládlo koncertování. Červená jahod v ústraních pozůstalých i vítr z pačesů vrb. Takhle se za babím létem uklání Slavičí háj. Značka, která v tichosti prostě jen začíná být.
::: Upoutávaný text od minule připravím na přes další. Bude totiž následovat článek k blížícímu se setkávání kroužkovatelů v podzimech, který nechám viset až do startovního výstřelu v onom Polabí.
