Chodíme se dívat i poslouchat. Pořád jsou v krajině ptáci. Byli tam včera, budou ještě určitě zítra. Pořád v rákosí všechny ty borce vidím. Kolem dokola je to stejné. Ovšem jen do doby, než člověk natáhne síť a začne kroužkovat. Blíží se chvíle, kdy pochopí, že jím sledovaní borci jsou pokaždé jiní. Ano, takto probíhá tahový odlet. A zatímco biotopy obrazy drží, modelové se na scéně mění. Když nad tou letní projekcí vydržíme, stane se, že jednoho dne, kryti průtažnými, zmizeli naši domácí. A bude po legraci. Pak listy rákosí zašumí o mladém podzimu a nám zbydou notýsky s čísly těch setkání. Byli jsme obelstěni.
I pohyby slavíků natahují rádiusy – ano, ještě se vrací, ještě ukládají. Jistě ne všichni, většina. To je výjimka, která je přítomna snad v každém nakládání s živou přírodou. Je báječné dívat se za odlétajícím slavíkem parkem napříč a potvrdit si, že opravdu ke kdovíjakým letcům nepatří. Na Afriku mu to ale stačí a v noci styl „plavmo“ není vidět. Za letu každý jeden z nich působí větší než ve skutečnosti je. Zásluhou výrazných křídel a zejména rýdováku.
Červenci dochází dech, což ovšem na odchytových místech znamená opak. Teď se to bude točit, pulsovat. Letos – musím říct – že na větší překvapení se teprve čeká. Vše běží v okoukaném standartu. Loni, i před tím, už nějaká ta senzace byla z oblohy na papíře. Třeba se nic výrazného nestane, i tak to může být. Rozšířené úkoly však na podobné nehledí. Senzace u nich neznamená nic. To je spíš k aktérovi, aby nad zážitkem roztančil tepny. Tak uvidíme. Ještě čas nějaký zbývá. Srpen je ovšem potvora, přinese právě to, co jsem před chvílí napsal. Než přijde chvíle, kdy pod linkami nesených pletiv zavládne slavičí nuda napořád.
