Slavičí hnízdiště se vmáčkla do ticha. V minulém století bylo dáno, že slavíci po vyvedení mladých mizí z hnízdišť neznámo kam. Pravda to ovšem nebyla. Nevím, kdo to tehdy objevil, myslím, že já. Pomohlo tomu, jako množství jiných nedávných objevů, zavedení hlasové přehrávky.
Můj archív vlastní 436 snímků pelichajících slavičích křídel a lze na těchto základech proces předložit i s výjimkami. A přesto rád znovu vyrážím kroužkovat tyto, do krajiny vpité, slavíky. Zas a zas se ohlížím do časů, kdy se o druhu tolik nevědělo. Jak snadné bylo porodit chybu! Možná, že právě podobná poměřování jsou tím, co mne u výzkumu drží napevno. Zažívat pocit, že už jsme dál. Že jsme se nedřeli nadarmo. Ono se to dnes bilancuje. V moderních metodách.
Hnízdiště slavíka – rekordmana ze Slavičího háje mám po většinu dne na dohled. Pracuji s dřevěnými hráběmi mezi vůněmi sena nedaleko. Mohu tedy podepsat – je tam ticho. Jako kdybych byl o kus dál kdekoli v Českém ráji, kde slavíci opravdu nejsou. Stalo se ovšem, když i nejtenčí sluneční svit z oplocenky odcházel spát, že se mistr ozval. „Zpěvem“. Šlo o hrdelní výkřik několika tónů, které okamžitě spolykaly osiky. Uslyšet to ovšem šlo a připravil mi tím chvilku radostnou. Tehdy ale neměl nikdo čas trávit při hnízdišti celé dny a hledat. Tak snadné bylo uvěřit, že jsou pryč.
Víceletá samice po ukončeném hnízdění, ještě v kompletním opeření. Býčina 15.6.2024 – navečer.
