Táhnu tu káru krajinou, otazníky jsem musel dokonce sešlapat, aby se vešly, pořád jich je moc. Ale kdyby jediný po cestě spadl a zapadl, vrátím se pro něj odkudkoli. Tak je mám rád. Vždyť jsem se na ně nadřel do posledního. Teď už jen v radosti postupně odpovídat. Takový otazník je základním kamenem budoucího poznání. Kdyby jich nebylo – dělám něco špatně, nebo jsem už na konci. Nestojím ani o jedno a tak jsem na káře dopumpoval kola, aby to popojelo.
Ta kára je z třiaosmdesátého a zkraje jsem si ji půjčil jen na zkoušku. Vyzkoušet, jak by se po kraji táhla. Bylo to chvílemi těžké, přestože byla poloprázdná. Otazníky mi nešly, nebyly zkušenosti, nebylo odchytáno. A nebylo nikoho, kdo by napověděl. Mám ale silnou víru, na kterou se jde spolehnout. Hodiny terénů mačkat a zahazovat, nedávat si je do nákladů. To by mi asi hráblo. Jsem opravdu pomalý, což je ve světě dravců nevýhodou, slavíci to ovšem dokáží kompenzovat. Zjistil jsem to. Když už se na to nemohou dívat, káru popotlačí. Jako tenkrát na periferii města Boleslavi. Jako na cestě u Žehuňáku o jednom rozednění. Stejně tak na kraji Bousova, když končila ekofarma jahod a první kousek země mi Pavel nabídl k slavičímu bydlení na klíč. A potom čekal, jak to dopadne. Nedávno přihodil zbylé, jak je z vývoje nadšen. A mohu stavět od znovu.
Kára má od rukou oblýskanou rukověť. Byl i čas, kdy jsem měl děravá obě kola a myslel, že už ji z pangejtu ani tahat nebudu. Pak jsem za ni vzal, zprovoznil a opřel se o něco víc. Hlídal chyby a postupoval. Na rameni s taškou, nacpanou houževnatostí a první hrstkou výsledků.
Dávno je nové století, slavíci stále se vrací vypovídat, popsaných stránek přibývá. Máme nové metody, dostává se lepší podpory. Kára cestuje líp. A už s ní tak daleko nejezdím, jak ještě nedávno bývávalo. Slavíci jsou hnědí všude stejně a poznávat potřebuje místní krajina. Dlužím jí toho totiž docela dost.
