Dlouho jsem to neměl jisté, ono to nejde jen tak říct, musí se počkat. Byla to nakonec ona.
Vidím ta koncová světla, jak jedou naproti háje po kolejích a říkám si pod knutou vtírající se obavy – jsou to už ona? Ta poslední? Teď po čase vím, že byla. Koncová světla posledního vlaku se slavíky. Odjel, na cestě dál. Před ním k jihu směřují i další vlaky, co jedné noci jely tady kolem. Pár pasažérů z nich – budu-li pilný – potkám v roce příštím, oblastních usazenců, některé – spíš většinu – už nikdy. Mám ale vzpomínky, mám nové zkušenosti, pomohli člověku k pokročení. Ke každému kroužku pro vyšší až vysoké jejich nohy jsem připínal neviditelný rozměr dobrodružství poznávání. To se vyplácí.
Jsou pryč! Letos tak nějak zostra. Mně čeká stoh práce, co jsem zameškal. 40 let jsem nelitoval, nelituji ani jednačtyřicátého. Kéž bych tak ještě nějaké mohl mít.
