Že by dnes už přišla? Když včera ne? A co se pak stane, pověsím sítě místo na tyče na hřebík v kabinetu?
Letos to bude následovně: Pokusy musí prověřit migraci zdejší oblastí (jindy jsem vyjížděl i jinam) a pokud možno do vyznění tahu. Přinejmenším, do vyznění prázdnin. Takový obraz mi chybí. Z toho je jasné, že jedna nula snažení neutne – a navíc – dobře vím, že mladé nuly nemají váhu, nevydrží. Přejede je vždy ještě nějaký poloúspěch a ty celkový obraz dotvářejí.
Nula ale nebyla ani dnes, i když to dlouho vypadalo. Nakonec na hrušni třepali plátnem dva a dva. Všichni mladí. Mohl jsem alespoň vyfotit pro blog další projekci letek slavíka tmavého, častější – až nejčastější.
Co k dnešnímu hlášení přibalit?
Rád se dívám za křídly po okroužkování. Nemohl bych, jak bývá někde na stanicích, propouštět ptáky těsným okénkem, já za nimi potřebuji vidět. Aby odletěli v pořádku. A taky dopřát hlavě onu hezkou a přečasto poslední chvíli ze setkání. Dnes, když jsem okroužkoval letitou samičku ťuhýka obecného, napadlo mne vědět – jak, kdy a kde takový živočich skončí životní plánování.
Potřebuji za nimi vidět! Dívat se a hlavu alespoň k první vzdušné zatáčce posílat s nimi. Pak v jejich prospěch už jenom věřit, víc nedokážu. A jestli mohu si přát ještě navrch přec – chtěl bych tušit i v čase nazpět – odkud vyletěli. Dnešní ze slavíků tmavých z mé ruky byl ještě nedávno doma. Ve Skandinávii, Dánsku, nebo v Německu. Nyní prolétá kotlinou Klenice a táhne do Afriky. Až budu na jaře potkávat první babočky tady po slivoních, až zase pokvetou, to oni už budou šněrovat domů. Jinudy – vím jistě, že jinudy. Po cestě kratší. A přežijí-li, pak vždy už po cestě kratší.
