Rozumím obavám některých, aby mé výsledky „nevyšuměly“ „publikováním“ tady na blogu do ztracena. Samozřejmě, že chystám k této chabé formě prezentace i tištěné podoby. Jen si myslím, že bude dobré, ještě pár sezón hledat a ověřovat a pak teprve publikovat s vyšší váhou řečeného. A nemám příliš obavu, že tady pověšené, odletí kamsi jinam. Ikdyž některé snímky vlastním životem už žijí.
Mám zjištěno, že i odborná témata blogu mají příznivce a jsem rád. Vždycky jsem chtěl, až téma pochopím, pomáhat. Bývali ornitologové, prozradivší největší fígle jak být úspěšným, jak se nezdržovat blouděním.
Pojďte se mnou dnes za zajímavostí, kterou doložím fotkou.
Ukazuje, že se zkušenostmi objevy přicházejí každou chvíli. Jen v mém archivu jich čeká na vřazení do souvislostí docela dost. Tento se váže k postjuvenilnímu pelichání mláďat.
Nabízí důkaz, že pelichací schémata, jež známe z přečteného, nelze vnímat jako dogma. Že příroda má právo na individuality a kartou tou, že hraje zřejmě často.
Příspěvek je načasován záměrně do dnů, kdy na severočeské výsypky (i jinam) míří první modráčci. Kde na ně čekají kroužkovatelé, kteří přibrali k zavírání kroužků i pročítání peří. Fotí ty malé velké objevy a s nimi pozvolna začínají růst. Ano, fandím jim a vzkazuji – i rezaví slavíci mají tajemství podobná! To dnešní je jedním z takových.
Mnohým amatérům – a vím to podle sebe – chybí více odvahy. Jejich jistota plave na vodě, nemají zkušeností. Štěstěna je však stranou neodkládá, spíše naopak.
Sám jsem v problematice křížení rezavých slavíků dostal tolik náhradních pokusů, že se každého jara před slavičími plácky neopomenu poklonit. Ona se za břicho musela popadat, chvílemi rukama lomit či snad napřahovat nohou k nakopnutí. To, když jsem na hnízdišti u Kolomut nechtěl nad návratem mohutného křížence v dalším máji o signálu více přemýšlet. A v Německu nad podobnými zpětnými kříženími dávno usrkávali kafe v prožité spokojenosti. Já jsem „neměl čas“. Přesto za mnou přišly pokusy opravné a naštěstí dostatečně vzdálené od kolomutských selhání. Byl jsem už sebemrskáním napravený. Najednou vše mělo směr, indicie se rovnaly v zástup a značily cestu. Otazníky se rovnaly. Nechal jsem se postrkovat. A přestože jsem si následně užil objevitelského pocitu dosyta – tvrdím, že vědci by k poznání došli dřív.
Ještě k obrázku: V čase, kdy mladý slavík před odletem v rámci částečného přepeřování dorazí výměnou per až k ramenním-terciálním letkám (TL), proces se o ně zastaví. Jen vzácně je měněna třetí z nich (devátá u těla, nejkratší).
Na obrázku je s onou třetí měněna i druhá a nejedná se v historii výzkumu o první případ!
"Rozumím obavám některých, aby mé výsledky "nevyšuměly" "publikováním" tady na blogu do ztracena."
Jasně Martine. Ono to nebylo myšleno ve zlém, jistě že blog není prostorem pro odborné studie, ale k tomu – jak vy píšete – právě sloužit může. Snad budu mít dost času, abych dostál všem těm "povinnostem" badatele. Téma sesypu v "důchodu" v monografii druhu. V populární rovině je za polovinou chystaná kniha pro děti Slavík z dubového lesa (domlouváme ilustrace s dcerou) a pro město chystám výpravný titul Krajinou slavičího zpěvu. Tam už mám od přátel smluveny fotky, na které sám nedosáhnu a s jarem dofotím zbytek. Cením si vašich slov, lidé píší a všichni podpůrně. Blog zůstane stejným jako byl, jak jste už zvyklí. Teď – právě teď – všichni začneme žít! Už se to chystá. Slavíci jsou na cestě a my si je tady průběžně vespolek "doostříme". Tak hezké dny. PK