Rozzlobí se nejspíš ti, kterým patří stejná řeka, ale slavíky u ní nemají. Museli by splout až pod Turnov spíše k Hradišti. Tam by je v dubnu uslyšeli. Já ale Jizeru znám co slavičí řeku právě od toho konce rozšíření. Od mnichovohradišťských Hněvousic. A pokud bychom mířili dolů k jejímu zániku, ze slavíků bychom byli upočítaní.
Tento článek je odzrcadlením významného dne vlasti, stanoveného na zítřek. Jen místo věnce připraveného anonymním asistentem volím darem momentky a gratuluji. Řekou z mladého podzimu a ptačími doprovodci.
Posílám zprvu závěrku k lesíčku, je slavičí, i když slavíci dávno v něm schází. Kdybych ale chtěl dát si práci, hnízdo bych našel. Umím je hledat. Vím, co slavík potřebuje, jak se v prostředí rozkoukává, který plácek by obsadil. I kde by přepelichal a kdy z místa odletěl.
Chybí mi jejich společnost a to před pár dny sotva zavřeli dveře.
Svírá mne pocit, že řadu míst letos jsem nenavštívil. Je to tak. Vůbec tak netuším, jak si vedou, co se v nich proměnilo. Nepoklonil jsem se jim v pozdravení. Ani na rozloučenou.
Podivně se mi projíždí kolem, byl jsem tak zvyklý po mnoho let. Mé slavičí roky jsou nyní jiné, rozcestovanější. Vnášejí do práce rozměr, který bych doma nepořídil. Ale doma, doma ten výzkum schází.
Vraťme se k slavičí řece. Vyložím z fotky, co chtěla říct.
Jak slité olovo zdá se proud zvrácený povětřím zpět. Jako by vítr nechtěl pustit z místa Jizeru dál. A stejně se vytrhne a stejně dopluje k Labi! Pod stíny stromů ohořelého léta.
Přišel čas budníčků.
Putují pobřežím, občas popoletí, živí se v poklusu a neklid jimi cloumá. Ozývají se vzrušeni tahem.
Natáhne-li člověk v pobřeží síť, nachytá je. Jsou to budníčci menší. Na cestě mohou být dlouho, kdoví, odkud vlastně letí. Povětšinou jsou mladí, nezkušení. Sahám po nejmenším kroužku, v duchu sudého roku kroužkuji na pravou, prohlížím v peří to zvířátko a pak dlaň otevírám. Dívá se nevěřícně, však sotva chviličku. S veselým zahvízdnutím odlétá do nejbližších větví poříční krajiny.
Síť kryta závětřím a přehrávka láká. Efektivní, to už se ví.
Zjara, až se budníčkové obrátí k cestě nazpátek, bude jich zas plné pobřeží.
A z cest možná i s kroužky. Jak dostal tento na jihu u pobřeží.
Proletí tudy a zmizí za nejbližší zátočinou. Řeka je povede, a když je neudrží pro směr svůj jiný, rozhodnou o odletu.
Kam? Vůbec to nevím!
