Podívá-li se člověk do sněhu v parku, míst bez potisku moc není. To ukazuje na zájem zvířat o naše prostředí. Jak by to bylo jednoduché – až bude krajina podobna našim pár hektarům, zvířata se odněkud zjeví. A zůstanou. Přinejmenším, než přejde zima. Pak se rozpustí po širé krajině a zaberou soukromé okrsky.
Z ptáků to jsou zejména kvíčaly. Není jich kdovíco, ale skupinka je. A už také peří z jedné na sněhu. Tak to v přírodě chodí. Pruhem jabloní „přistíněna“ odlétá samice krahujce. Nejspíš její dílo. Ale když schválně přistoupím k nejhustšímu pásu co máme (prostor slavičího pelichaniště), opeřence tam najdu. Normálně nejsou moc vidět, ale počká-li si člověk na výsledek předchozího mihnutí někde v proluce, už to ví. Červenka, střízlík, modřinky. A z pleveliště vylétají dva strnadi obecní. Kdoví, jestli už nejsou v páru. Jak bylo teplo před koncem roku, někteří z nich už hlídkovali v revírech. Jak to je teď, nevím.
Pod berlemi a berličkami přibývá vývržků nestravitelných částí potravy dravců a sov. Mimo jiné to k zvědavému hlásí: „Jo, myší je dost, to se nám to u vás obracejí žaludky!“. Jde o třísměnný provoz opečovávání motýlí louky biologickou cestou. Myslím, že funguje. Zaletuje sem lovit i šedý ťuhýk, i když teď jsem ho nějaký čas neviděl. Třeba někde z něj taky najdu peří. Přicházím s potřebným respektem, jinak to ani nejde.
Přešívám všechny své sklopky na plátěnky. Jde o poslední krok k vrcholu jemného umění. Jak jsem se roky bránil, na slavíky je typ ideální. Dvě zmáknu za den, víc ani ránu. Živit bych se tím nechtěl. Ale už se na líčení opravdu těším, jaro je tady za chvíli. Už prý se formuje oteplení.
Mám lehký pocit, že den už se natahuje. Odrazil z nuly a chce být vidět. To schvaluji. A s ním se vrátí i vitální slunce. Posvítí do kraje, vyzkouší hřát. Posčítáme ztráty po dřevnících a přiznáme si, že tahle zima novoroční tváří zase tak úplně mírná nebyla. Ještě se dovede upamatovat, jak se ukazuje. Dětí polévají na ráno ledovatku – jak z říše snů! Chybí už jenom od Hrusic se skicákem přicházející pan Lada a pod jeho boty pár trakařů závějí. To už se asi nestihne.
Stoupáme na označník první dekády zimního měsíce ledna. A je to milý krok. Slavíci – do posledního z úspěšných – dorazili do dalekých zimovišť a o zdejších mrazech nevědí nic. Nemám co závidět, moh´ jsem odletět s nimi.
