,,Nedávno se mi dostala před zraky fotka, kde Slavičí háj ještě nebyl a do místa lidé jezdili v létě na sběr bio-jahod a poté nakupovali odnože pro zakládání jahodišť vlastních. Ta krajina je na obrázku prázdná, k záměru prázdná. Kde by v takové mohli být slavíci! A pak se na mě sesypaly vzpomínky jak vosy na bonbón. Jak to všechno vlastně díky obrovské náhodě vzniklo, o jednom nenápadném setkání.
Dnes si už můžu vybrat jestli do parku sejdu cestou číslo jedna, dvojkou, nebo až z trojky. A že by okolí bylo prázdné, to se říct rovněž nedá. S něčím vám příroda pomůže sama, ale hromady práce odevzdat musíte. Já si však nebývám jistý, jestli takové zaměstnání lze nazvat prací. Vždyť někdy vypadám jako houf dětí, co si na dovezeném písku před kuželovitý stan s dřevěnou kšticí, ve vršku hraje. Jenomže ony se seberou a za chvíli už žijí jiným. Já ne. Když už jsem se pustil do úpravy mokřadní louky, vidím tam cíl.
I místa jiná v regionu severovýchodu Mladoboleslavska procházejí vývojem. Opět mám na mysli místa slavičí. Co plácek – to nějaký majitel, ať už se jedná třeba jen o násep dráhy. Prostě už je to tak. A ubývá opuštěných míst i poté, co stát vyhlásil „stopku“ územím „bez nikoho“. To je pro slavíka průšvih veliký. Dovedl bych dnes už odpovědět, proč v určitých dobách bylo po republice slavíků míň, až málo. „Vychytán ptáčníky“? Směšné. Problém byl určitě v něčem jiném. Proměna krajiny a nakládání s ní v čase. A vystavěnou definici si zapamatujme. Bude nás provázet po Česku do posledního ptačího brka. To už ale v Číně a Americe ptáci dávno nebudou.
Já mám ještě to štěstí, že krajiny přede mnou přežívají. Že mohu v nich prožívat terénní ornitologii. Že mám co chvíli do sklíček dalekohledu ještě poutavě nabito.
::: Milá Česká společnosti ornitologická! Ne, není to unáhlené. Za pár hodin pro tebe začne velmi příjemný rok. Budeš v něm slavit a oslavovat, a já stojím s kytkou z naší bousovské louky mezi prvními. Pro tebe stovka nic není. Dál stojíš mladá, v elánu! Děkuji za lidi nejvyšších vzácností, co mohl jsem u tebe najít. Děkuji za střechu, co pro mou lásku vystavělas´. A děkuji za cestu, kterous´ mne učila jít.
Tvůj Pavel Kverek
