Slunovrat za dveřmi a měl bych směřovat k oslavám. Trochu matoucí je slovo „zimní“, jako by snad zima měla začínat. Půlka je pryč! Tenkrát jsme o tomto čase měli již škrabáky na sníh do půlky obroušené. Naproti tomu – včera jsem chodil motýlí loukou a statečný sléz si nechává ještě poupata, co kdyby se více oteplilo. Ještě ho v kopečku letos nic nesejmulo. Ano, v kopečku. Máme konečně i pozici nad kotlinou a už do ní směřují teplomilnější věci.
K oslavě vlastní: Dám jeden z důvodů, proč bych od návštěv slavíků nemohl odejít. Pojďme k tomu blíž, nejlépe zcela natěsno.
Jakmile doběhne březen k poslednímu dni, krajina zdejší chystá svátečnosti. Dříve bych to pasoval na květen – kdepak – od nového století žijeme ve větším spěchu. Máj samozřejmě zůstává skvostným, ale apríl je měsícem, jenž vede slavíky domů. Ze všech jejich cest, z dálek sahelských, přespouštních, nadhladinných, velehorských – do křovin Česka.
Dávno o tom čase už jsem na nohách, zkušenost nejde okřiknout a poslat kleknout do kouta. Na vině tomu jsou dvě obyčejná slova: „Co když?“ Kniha slavičích příletů je sice maličko prolhaná, ale podstatu bychom z ní vyklepali. A tu je potřeba za dotčených časů brát opravdu vážně. Co když?!
Místa jsou odpočatá, dávno při vědomí. Čekají jako já, vím to o nich dávno. Vidí mne přicházet v ruce s krabičkou, vidí mne napjatého – připíšu dneska už, nebo zas ne? Které ze stovky míst vybrat, když všechna za jeden den nepostihnu? Tak zrovna v této loterii dlí jedna z nespravedlností. Pamatuji, jaké náhody kolikrát stály za rekordním záznamem. Po hledacím dni jsem například rezignovaně zahrál pár tónů v podvečer u jedné vsi cestou do schůze. Schůze „zelených“, aby bylo jasno. A co se stalo, postaralo se o následný neklid na židli o sešlosti. Zapsal jsem, samozřejmě! Protože slavík tam tenkrát už opravdu byl. S poznámkou: „Byl v místě nejspíš už včera“, jsem na něj druhý den chvatně pospíchal. Před Husí Lhotu.
A teď ještě pár písmen k náladám oněch dočkání se. Přestože mapovatel funguje za tužkou s notýskem ve dne, stojí i večer za návštěvu. Vzduch sice chladne, ale poupata větviček svítí do daleka. Drozdi natřikrát kopírují po verších abychom poznali, že jsou to právě oni. Krajina průhledná dlouho nevydrží. Energie – kdo umíte užít to slovo – je nadobro všude. Vždyť míza se dere metat nádherou. A do toho vy soukromě víte, že támhle v tom příkrovu jsou čerstvě nejvyšší noty doma. Ještě je neslyšíte, až později. Dvakrát či jednou, až se dál setmí. A v tom dlí další z prolhaností mého mapování. Když se vábničky neznaly, zápisy příletů mohly balamutit. Mistr už v prostředí klidně moh´ být. Co s tím? Jaký já jsem badatel?! K čemu čas namířený na rezavé peří může tak být? – Kdyby ne k jinému – k radosti z poznávání. Z pobytu v krajině, kterou mám rád. Která je dojemná , držící v tajemstvích vše, co na pohled první jsme nevyčetli. Co nejedno vůbec nevystaví – třeba i proto, aby o kapitál s lidmi nepřišla. Je pouze k těm, co nepřišli narvat si – přišli jen v tichosti prožít.
Tak buďte zdrávi a užijte noci. Lepší už brzy nebudou.
