Uskladnil jsem kontrolní odchyty ručně psané a sbírané od samého začátku. Nevyřadil už jediný, protože každý je něčím zajímavý. Byť byl pořízený třeba ještě ten den či v dni následujícím. Je to poctivý kapitál s nákladem tajemství. Skvěle se v takovém brouzdá. A je neuvěřitelné, že na nejeden moment si dokážu podněty vzpomenout a vybavit jej. To se hodí k posezónnímu času právě například v konci roku. Znovu přede mnou málem zpívají ptáci, větve jsou v lehounce narůžovělých poupatech, batoh na řídítkách setsakra těžký. To se ještě chytávalo sítěmi na dřevěné tyče, poutínané v nejbližším okolí. A „nehrálo“, nebylo čím, a nebylo co. Hlavně se o tom nevědělo. Sklopky bývaly bez ramínek, motyčka – co doplněk – se měla narodit až o roky později. A všeho bylo míň, i slavíků.
Jak roky šly a slévaly chůzi v desetiletí, usadil se dojem o slavících víceletých, že drží místa. Že jednou zvolené zejména mistři zpěváci neradi opouštějí. Že se tak děje ponejspíš jedině kvůli zániku dómu, kdy vážně už jiného nezbývá. No, ani tady poznatek neplatí. Dávno jsem „vyléčen“ z kategorizování, dávno mám jasno, že nejsem u výhně se skladem materiálu. Že tady vládne opravdu živá příroda. Proměnná. Bizarní. Nevyzpytatelná! Ve všem tom unikátní.
Chodil jsem do lesa s košíkem co sběrač hub. Jak mnozí jiní tady po okolí. Bylo to zábavné a především k nasycení. A taky předvídatelné, kdy aktér si jist mohl být, že – napršelo-li před týdnem či pár dnů navrch, a zakouřilo-li se poctivě z lesů, bude co sbírat. Vše ku spočítání a po jistotě. V ornitologii, poté příchozí do mých dveří, stejné neplatí. A už vůbec ne v té vyprofilované, slavičí. Když už se třeba ukazovalo, že poznatek překročil obrysy a míří k vybarvení, slavíci do toho „hodili vidle“.
Jak roky jdou a řadí se v nekrátký zástup, mám s jejich vidlemi přemnohé zkušenosti. Ústředním ze zmatků je právě chování slavíků víceletých. Pár měsíců nazpátek se objevilo hlášení zrovna jednoho takového. Sebral se od Mnichova Hradiště a vyrazil ku Praze. Pokud by se kdokoli chystal podotknout, že chování má příčinu v návštěvách pozorovatele, na tisíc procent tomu tak není a právě například tento mne zažil jediným setkáním za ptačí život. Prostě se zvířata chovají individuálně.
Mám podobných přesídlení letitých jedinců ve sběru dneska už dost. A třeba i řeším, který pták třeba i návratem uspěl, nezabloudil a prostě mu přišlo odcestovat. A nebo opravdu, zda vlivem okolností do místa vůbec snad nedorazil. Či možná okouzlilo jej na cestě bližší prostředí báječnější? Jsou věci, na které dosáhnout nepůjde ani kdyby badatel na zájmu nepolevil po zbytek života. Není však zmíněná skutečnost příjemnou pozvánkou k snažení dalšímu hned jak se nadzvednou kopřivy a zavoní duben?
