Sedm dní zbývá. Pouhý jeden týden a vše se v přírodě otočí! Slunovrat je dílo k užasnutí.
Rád vždycky vyhlížím ten čas. Zimní svátek svátků. Není nic většího a nikdy nebylo. Tento, v pořadí druhý, přináší prostor k euforii, i když nástup proměny není z nejrychlejších. Ovšem: kdo si počká, ten se dočká!
V parku na Zahrádkách (východní předměstí Dolního Bousova) se drží už hezkých pár dnů jakési polojaro. Volání usazené dvojice jeřábů popelavých těsně za hranicí, pokřikování kvíčal a červenky. Dosazoval jsem černé bezy (bezinek není pro slavičí prostředí nikdy dost) a v momentě u mne byla červenka. Když ji člověk pozoruje jak součinuje s rolníkem (nyní v roli sadaře), napadlo mne, proč by takový modráček v laguně vedle nepřezimoval? Vždyť je to jen taková ublácená červenka. Dočkáme se, nevidím důvod proč ne. Sám asi vlastním nejpozdnější zástih u nás, je z listopadu.
Červenský rybník je plný ptactva hladinného. To často nebývá. Důvod je ten, že výlov proběhl „na otočku“ a zima následně nepřišla. Potrava + volná hladina. Ta ještě nedosahuje rákosin, proto v nich tolik ptactva nebude, ale skupiny morčáků a velkých racků, to je na vodě k nepřehlédnutí. A taky potápky. Jo jo. Jakmile se splní tyto veličiny, najednou hladina zafunguje. Jinak je přes léto vymetená.
Dívám se po slavičích místech okolo cesty k domovu. Všechna zatím jsou. To je vždy ohromně důležité, aby vydržela. Jsem tady na okraji rozšíření druhu a nemohu si dovolit výrazné kiksy. I když na bytí a nebytí zmíněných jsem jistě krátký. Dnes všechno někomu patří a majitelé mají právo být sví. Kopřivy a roští se zrovna každému líbit nemusí. Připomíná se mi tak, že vlastně každý rok se podobně bojím. Jaro pak předloží účet bolestí a ztrát. Přijdou, tak jako i život nejednu přináší. Mám všechna ta místa moc rád. Pro jejich šarm, že to k slavíkům umí. Pro příběhy, které mi roky poutavě vypráví. Pro cenné sběry poznatků, z krajiny zdejší vyždímané.
Před pár dny zažil jsem věc, co bych chtěl vyvěsit v dnešním závěru. U přechodu okraje bousovského náměstí se postavila školačka, myslím první třídy. Druhé – víc ne. Spíš první. Taková ta s taškou na zádech, jak se dnes nosí. Přijížděl jsem pomalu pro práce na náměstí a pokynul, že může jít. Ona, než nakročila, normálně v očním kontaktu ke mně ukázala palec k obloze, jako že „super!“. Bylo to milé a působilo ohromně samostatně.
Tak pojďme pomalu odpočítávat…
