Nové slavičí lokality? Cesta od nás přes východní hranici po hřbetech pražců nabídla v slunečném přespoledni pozoruhodná místa. Jakési „Dílničky zázraků“.
Ona totiž okolní krajina je nemile přehledná, široká, prázdná. Pole, louky – obojí v nedobrém nadrozměru. Pole mají nulu, louky v plné sezóně jakž takž nějaký život uhostí. A tak jsem se vydal prvně v životě po kolejích do města pod Humprechtem. Jako vandrák od dveří zavřené putyky. Už kdysi jsem plánoval prověrku místa, kde železnice podlézá frekventovanou silnici k Jičínu, tam by ještě snad poslední slavíci mohli hnízdit. Pak už jen dolík u koupaliště (kde bývají ovšem jen občas) a dál už jen šutry, šutry – a pro změnu znovu šutry Českého ráje. A k nim pár borovic a nějaký ten penzion. Slavík žádný až do Polska.
Z dráhy jsem uviděl v širopruhu rumiště obrázek z minulého století. Nechala ho tu náhoda. Sedm úžasných koroptví. Překlopil jsem oči do okulárů a nechtěl jít dál. To už se nevidí. Třeba jednou, jestli přežijí zimu, objeví naši motýlí louku a už zůstanou. Není to od nás daleko.
Pak vidím cestu, která tady v okolí stejně jako ostatní – tedy tradičně – nikam nevede. Má sice přejezd přes koleje, ale toť vše. Strojvůdce ovšem na každém musí houknout, komické. Tahle cesta od samoty je ale nádherná a je mi jasné, že slavíci tady bývají. Je tu pro ně úplně vše. A ten potok!? Nebudu dělat překvapeného, znám jeho jméno z mapy. A taky z červenské kosy, kde po levém břehu zaúsťuje do rybníka. Ale tedy ten most, to je něco! Kamenný, v kondici, skvostný. Tyhle výrobky ještě neznaly „kurvítka“.
Tak takovou slavičí lokalitu zatím nemám a jestli je tu v máji potvrdím, už neodejdu. Schválně to na jaře připomeňte. Co k tomu dál psát.. Prastaré hrušně, pod nimi ojíněné hrušky (protože tyhle stromy ještě zaplodit umí), a rozhodované kvíčaly. Letitá smrčiska u stavení, velebné ticho prokřehlé krajiny. Pás šeříků, pámelník, děravá těla letitých jabloní ohromných žlutých jablek. Ne, sem já musím až pokvetou!
Dráha je rovná snad dva kilometry, jako by podle ní před sto lety snad natáhli provázek. Od Bousova se nese polední zvon. Jdu dál. Dvakrát po mrtvé srně od vlaku napočítám, dva hýly na lebedě, pařezy telegrafních sloupů, co pamatuji z okénka parního vlaku. Jak se oba dráty „houpaly“ od rychlosti. A z každého třetího notoval luční strnad.
A už jsem pod Křižovatkou smrti. Ano, tak se jí tady říká. Jenže netočím volant, šlapu pražce docela z jiné strany. A pak vidím souběžnou cestu – nádhernou, taky jasně slavičí. Však jsem to tipoval prve už z auta. Tak ta bude na SV lokalitou poslední. Bezejmenný potok hned vedle. Co myslíte, vede ta cesta někam?
To bude ovšemže podobný ráj. Nebo už vidím nadbarevně, jistý si nejsem. Možná tím mrazem. Ale ne, však se podívejte. Mochyně. Tu už na jedné lokalitě kdesi daleko u Bakova mám. Tak si ten obrázek připomeňme. Židovská třešeň jako ze zahrádky!
Otáčím. Od města k městu. 2x tři a půl kilometru na kost zmrzlých kolejnic. Ale už aspoň vím, co je za Slavičím hájem nahoru k horám. Že – taky hezky.
Pohodu a klid k večerním kamnům každého z vás.
