Tak to se smrtí je. Přijde, ale štěstí ji může odsouvat o nějakou chvíli na později. Přesně tak to mívá motýlí louka na severovýchodní hranici Slavičího háje.
Jezdil jsem za ní každý den. A vždycky našel statečné květiny, nejeden lístek zelený, pár hmyzích opožděnců. To už neplatí, i když oteplování klimatu dopřálo dost hodin a dní k prodloužení bytí pod sluncem.
Šedivý ťuhýk už zase sedí na posedu, dvaatřicet jeřábů prolétá nad parkem od Bezdězu. Jsou vysoko a jsou v emocích. Někde to ukončili a se zámrazem zvedli křídla k přesunu. Mluví na sebe, aby i mladí rozuměli. Dívám se po nich s hráběmi v ruce a chvíle má rozměr. Jako z obrázků knížek, co tenkrát stávaly vzácné.
Jak jsem zapnul žací růžici, už se do rohu řítí opeřenec. Až někde od cesty. Červenka. Tolik hmyzu, který se na chvíli ukázal bez přístřeší, to si na cestě k jihu nemůže nechat ujít. Jako roj luňáků za oráčem.
Mokřina bude zas pěkná. Nechávám ostrůvky nárůstu trčet, v úloze kadeřníka si počínám promyšleně. Modráček vítá – a to vím odedávna – když je tu a tam prostup, cestička. Byly i případy hnízdění v kupách – tak je tu mají! Stranou, aby nepřekážely. Ještě místem cestují bekasiny. Umí nespěchat. Proč taky? Aby jim na jihu popřeráželi křídla? Kroužky to občas řekly.
Liška přepadla nutrii a zvítězila. Jeden, málo žádoucí, s druhým. Ale je to jako kdybych vyháněl straky. Ksakru, je to tu pro všechny, ať se porovnají. A já můžu civět. Učit se poznávat i s vyšším věkem. Lomit rukama nad vším, co jsem doteďka nevěděl. A jak to, že to tak mohlo existovat. Dávat si napříště v důrazu pozor na vyučování dámy Krajiny. Přírody v ní. Života. – Ale i neživota. Tím jsem dnes začínal a taky skončím.
..A nebo ještě jinak, ať nejdeme v smutku za půlku týdne: My ty životy ještě máme. Pořád to v podžebří bije. A bude – musí bý(í)t. Vždyť se i pro nás rozednilo. No a ta louka? Vstane, jakmile to trochu jen půjde. Až kalendář dootáčíme ku předjaří. A přivítání toho budu účasten ve svátečním.
Věřím.
