Nechci odhánět část publika přílišnými odbornostmi, ale musím se vyjádřit k poznatku, který „vyplaval“ po vřazení letoška do letitého grafu. Ukazuje se totiž názorně, že před půlkou prázdnin došlo – ne k vlně, ale k jakémusi „šplouchnutí“ u slavíků tmavých, kteří letí Evropou od shora šikmo dolů.
Zatím podobný zápis nemám z let minulých a jen to ukazuje, že pozorovatel tahů musí být ostražitý a nehledět zcela na „historii“. V přírodě se totiž dějí věci nečekané a „krabičkování“ úplně vždycky nezabírá.
Co postrčilo slavíky na cestě?
Oni to třeba nebyli jenom slavíci, to by doplnili jiní „upřenci“ do svých témat. Ale slavíci tmaví zcela jistě zareagovali na předchozí příznivosti – možná už od samého příletu po vyvádění. To jsou všechno pak odvislé návaznosti.
Kde se vše vzniklé může dorovnat?
V zastávkách po cestě, nebo až v cíli. Prostě: „letělo se odshora trošičku dřív“. On i ten mladý pták z retrapu byl oproti známému poměrně v postupu rychlý. I když ne jistě, jak za to dovedou vzít dospěláci. Kde se jistota a zkušenost propisují do značného fofru. Tím více si výhody užijí po zastávkách…
Škoda, že kroužky a kroužkování neumí doposud prozradit víc. Posunem mohou být sledovací přístroje kol jednoho gramu (a míň), ovšem ani ty neřeknou například o krátkých mezipřistáních (mimo stmívání a rozednívání) nic. A tolerance dvou set kilometrů ještě rovněž není úplně ono. Rozhodně ovšem jde o moderní krok a hrstku ceněných výpovědí. Fungoval-li přístroj a podařilo-li se takový získat nazpět.
U mne to je na jaře pokaždé tak, že „záhadné“ návraty do míst setkání předchozího či nedaleko, drží dál svoje ohromná tajemství: Jak jen to ti slavíci všechno pro moment rozmnožení úžasně dovedou.
