Každý rok je to stejné. Jak doznívá tah slavíků, rozhodnout se musí i jedinci nepřipravení. V přírodě to tak prostě chodí, zákon je zákon.
Kdy to „bude lítat“, a kdy ne, jak to rozpoznat? Po noci, jež byla dobrou v pestrosti i počtech, přichází stejná, která ovšem nemá, co by dala. Nic není v rákosí, nejsou hordy pěnic ve větvích, ťuhýci zmizeli bleskurychle docela, slavíci schází až na jednoho. Přiletěl potmě a bez kondice. Drobný, hubený.
Jediné, co se zvedlo a drží, je pilný tah modráčků. Zde adultní samička, kde krovka je sice defektem, ale dobíhá pohnízdní pelichání v úrovni obou řad letek.
Překontroloval jsem všechny kouty parku, abych mohl prohlásit, že včerejší slavíci jsou docela pryč a noví žádní. Co bude dál? Počkejme na vlnu, ještě drobná bude. Kdo chytá na tahu, ví.
Každá minuta nabízí zajímavost. Letní chytání takové je. Aktér to má za výdrž formou odměny. Třeba lze poznat, že tito slavíci opravdu už tahový pohyb mají. Jsou docela jiní v chování – velmi neklidní, k síti za rána nastupují nápadně později. Jak říkám – jiní opravdu jsou. A ono, podívá-li se člověk do archívu kontrol, z těchto časů už zástihy povenku jsou.
Chytla se cvrčilka zelená, kde rýdovací pera znovu odnedávna rostla. Čelila někde útoku. Je to další pták, k cestě výrazně omezený, proto je spíše pozdní.
Ovšem i tyto odchyty mají atmosféru neopakovatelnou, magnetickou. Každý výsledek je výzvou k zamyšlení, každý nadešel, protože to tak muselo být. Stojím už tolik dnů při fenoménu letně-podzimního stěhování slavíků. Přesně důvod, proč téma ovládám. Za nadšení.
