Pochopil jsem je. To, jak byli „v obraze“, kdykoli přišla řeč na krajinu, i když ji nazývali obyčejněji, ne tak vznešeně. Byl to jejich pracovní stůl, každodenní záležitost. Dotýkali se hlíny, což dnes už taky není.
Já jsem k tématu přistoupil letos nově. Jsem (spolu)hospodářem Slavičího parku. Člověka si obor vtahuje tak nějak průběžně na dosah, poučuje, navádí, trestá. Snažím se pochopit celý ten areál s živočichy, se vším, co načichlo životem. Nyní se třeba nacházím ve stavu smutku a hluboké prohry. Hromada věcí pomrzla, některé se asi neproberou. A to je ve dveřích přímrazek další, o stupeň ještě chlapáčtější. Co nadělám? Se smutným výrazem procházím tou milou mrazovou kotlinou, v patách se loudá pokora. Tolik práce je takřka nanic! Les snad obrazí později z náhradních pupenů, určitě na to stromy pamatují, co ale květy? Máme zas asi po úrodě. Tenhle park není pro slabé. Vím přesně, co se tam děje. Jakmile předpovědi jsou ve shodě na nule či mínus jednom někdy nad ránem a při zemi, mám jistotu, nepřijde-li od Zvolínku přes kopec alespoň průvan, že místo dostane na frak. Prochladne daleko víc. Náplastí všemu se konečně rozezpíval modráček, ten náš tady. Nejspíš už stihl svatební noc, datum je vysoké. Slavíci jsou – buď dva, nebo jeden, nevím. Ten ústřední rekordman z křižovatky se zpívat nenaučil za čtyři roky, neuvěřitelné. A to má čtvrtého máje předstoupit před lidi. Pod Zvolínkem a nad ním zatím opravdu slavík není. Toť téměř vyřešená věc. Obvykle starý mistr někde zahyne a náhrada takto (stále ještě) časně se nevysype z rukávu. Tu směs smutku a naděje moc dobře znám z míst jiných a v jiném čase. Prostě to už pro nás nedopadlo. Jednou takto skončíme sami. Až to nedopadne.
Divocí holubi do sebe hrnou mořený výsev kukuřice. Divné, že to zvládnou ustát. Loví nám tady krahujec a dlouho jsem neviděl bramborníčka. Jako s tou krajinou, budu se muset připravit na nejhorší. A přeci mám přírodu rád. Jedná se o nejférovější subjekt, který na pouti může zvídavý potkat. Nejvýživnější směrem do poznatků. Utápějící se v emocích, když víme, kam pro ně jít. Patřím tam, i když zalezlo za nehty a já se ohlížím po peřině.
