Okolo slavičích rekordů – a že jich letos je! – se začíná mluvit opravdu hodně. Nadešlo nádherné detektivní pátrání, lepší si k příletům nelze přát.
Už jsem psal, že vlna má vždy podnět, v ptačím světě jich může být celá řada. To bychom museli připnout jejich křídla a sami si cestu vyzkoušet, abychom pochopili impulsy do puntíku. Počasí bude startovním výstřelem či naopak brzdou pod kola vlaku ve stanici zcela zásadní. Vzpomínám dnes s úsměvem, jak jsme se roky „plácali“ v pochopení letně-podzimních přeletů hor, kdy v jižním protivětru tzv. proti tahu byli ptáci kol sítí za noci na jistotu. V opačném to byla zpravidla bída. Stavěli jsme na „poznatku“ teorie a návody, kdy pro úspěch do kopců jet, až jsem se zeptal dnes nežijícího Pavla Žďárka, který byl člověkem výrazně moudrým. Protáhl bradu jak to uměl jen on a žasl nad tou pitomostí, co se narodila v hlavách horských chytačů. My jsme totiž z pravdy viděli jenom skořápku.
On ovšem ani vítr nejpříhodnější či nulový nemusí s postupem udělat nic, jsou-li africké zastávky vypálené suchem a téměř prázdných spíží. Přežijí-li průtažní ptáci ono zklamání a přidají v aktivitě, odletí z takové, ovšem se zpožděním. Vzpomínáte na extrémní sucha v africkém rohu a jak toho roku dopadli (krom jiných) tmaví slavíci? V přírodě musí vše pro úspěch klapnout. Je-li tak „na první dobrou“ a přidají-li se roky setrvalosti podmínek k cestě, aby byl důvod ke korekcím scénářů, pak vzniká podhoubí pro rekordy. K lidem, kteří za věcmi jdou, kteří tím žijí.
Ani v tuto chvíli slunce pro saharský písek ve vyšších vrstvách atmosféry nemá nad Kněžmostským rybníkem vyhráno. Pozoruhodné, a to se slunci detailně nevěnuji.
