Zprávy z háje jsou tady. Vítejte.
Mrazíky jsou ničemové a zdejší krajina naivkou. Nebo vlastně – falešné jaro v tom jede. Jak bude? Ve škole už bych k učiteli vykřikl:“Bude hezky!“ A bylo by to znovu za poznámku.
Parkem cestují ptáci a to je čas přenádherný. K člověku, který právě „dálkaře“ obdivuje, který se nechává strhnout vitální expozicí, který tahu dočista propadl. Oběma.
Vysazený lesík má stovky kolíků u stromků a ty jsou lákadlem pro červenky a rehky domácí. Tak jsem opravdu sáhl do brašny po kloboučku a nalíčil. Tím začal čas, kdy Slavičí háj znovu rozesílá adresu do světa. Jasně, drozd zpěvný a prvně i menší budníček budou asi místní, drozd tedy zcela jistě. Kosové již sedí v hnízdech, úpolníci bojují o budky. Kdo místy protahuje jsou bekasiny, v laguně se jich neskrývá málo. Čekání ale běží a trvá. Modráčci po zdejších placech totiž opravdu ještě nejsou. Už se to ovšem bude muset stát.
Učíme se pořád. Já třeba nevím, zda stačil výsevu louky jeden jediný déšť. Uvidím, a budu si pro příště pamatovat. S oblibou vyšlápnu pokaždé pod kopec východního okraje a nechám prostor představám. Z těch míst totiž příští rok přehlédnu celou rozlohu ptačích zahrad. Tam se posune hranice definitivně. Vyvýšený, nádherný kout, o kterém se říkávalo:“Nejlepší naše pole!“. A divu není. Půlhektar na sluneční straně, v závětří, povýšený nad okolní kraj. Tady nám záměry jen pokvetou.
Noci by měly již měknout. Pod nulu už by nemělo jít. Kdo přežil, přežil. Lokální smutky po okolí plynou. Příroda má u mne ohromný obdiv, je pro mne učebnicí i vírou k uvěření. Vím, za co musím být vděčný a připraven jsem po splátku poslední.
