Kdo hledá, najde.
Přemýšlel jsem například dlouho o těch průhledných kamenech z naší krajiny. A virtuálně „účastnil“ výprav s kopáči v lomech, vždy se však jednalo u křišťálů o krystaly. Až jsem našel „spojovací článek“, valoun s zakalenou kořenovou částí. Ano, tady nacházíme drahokamy transportované, ohlazené.
Přemýšlel jsem o chování mladých slavíků před odletem a pořád chyběl důkaz, kde by datum bylo optimální v čase okroužkování a průkazné i v čase kontroly. Zdejší archív k tomu nestačil, ale už takový výsledek znám. Existuje z roku 22 v republice. Z Králického Sněžníku. Nebál bych se tehdy bouchnout šampaňské, až takovou má váhu výsledek šedesátikilometrového rozdílu meziroční kontroly. Nikde nic ovšem nezapěnilo.
Přemýšlel jsem, proč dešťová voda odteče z pole tak rychle pryč, přestože orba je hluboká? Zem měkká, vodu by měla nasávat jako houba. A i když tam člověk nakročí, měkce pod botami opravdu je. To všechno hlavou vrtalo, než jsme u stromků zaráželi kůly. Tvrdé zaostřené dřevo po necelých třech decimetrech tančilo na místě a dál nechtělo. Tušil jsem průlom v záhadě a pak umím i pospíšit. Vyryl jsem čtverec na dva štychy rýčem a bylo po záhadě. Podloží tvrdé jako kdyby dole ležely z betonu panely. Objasněno, můžeme jít.
A nebo v severním konci parku ještě zůstaňme. Jakmile jsem vyhloubil stružky svahem dolů (potřebujeme zem vysušit pro motýlí louku), voda tvořila v místech soutoků náplavu. Jemné částečky ornice mizely s vodou a sedaly až v příčné travnaté cestě. Chytit naznačený problém a jít po signálech, mohl bych objasnit klidně záhadu čtvrtou. Protože se však na poli díky procesu objevují i nádherné kameny, dávám za postřeh raději tečku.
Dneškem počínaje, začnu jezdit pracovat s přehrávačem. Modráčkům by už mohlo jít hrát. Nejspíš ještě nebudou, ale ornitologie umí být často za lišáka. Proč to tedy nezkusit. Vždyť podobně přišlo v hledáních nálezů nejvíc. Náhodami.
