Slavíci! Téma nevyčerpatelné. Do půlky března zde vydržíme s modráčky – a pak… zůstaneme s nimi. To už se budou vracet.
Modráčci, defilé slavičí krásy, ovšem též jednotka nespolehlivosti. To, že nenajdeme dva stejné, by ještě mohlo bavit, ale my občas ani mnoho neurčíme. Zda jde o něho, nebo ne, je-li mlád, či nikoli. A další otázky můžeme klást, prostor je nekonečný. Kdo by odpověděl přesně, může si před zrcadlem pogratulovat. Jednu k tématu zadávám: Jaké zimoviště volí „bělohvězdí“ modráčci z Krkonoš? Letí k Africe, k Indii?
Postjuvenilní pelichání modráčků je rovněž nevyzpytatelnost. Takový chaos snad nemá u opeřenců nikdo. Ukázněným se k nim jeví i šedý lejsek. Proč to ti ptáci dělají? Je to zbytečné a nelogické. Proč adulti pelichají v březnu náprsenku (je-li to vůbec tak), další zdivočelost. Proč „prostý“ podzimní šat v případě štítu převlékají znovu do čehosi podobně nevýrazného, krytého šedým či bělavým hávem? Proč jsem nikdy za březnů (zdroj: Moult and Ageing of European Passerines) nechytil některého z nich ještě v procesu? Proč to nenapsali z Itálie v poznámce, když v předjaří 3x jednoho kontrolovali, než si to namířil k nám domů? Proč jsou v skupině časně dubnových někteří samečci blankytně již modří …
..a druzí (bez ohledu na věk) dál šediví?
Kdy tedy přemění štíty na svatební i oni? Někdy na jaře tady? A co u samiček? Potřebují vůbec takové proměny? K čemu? Otázek dost. Jen si je pobaveně klást.
Na co lze vsadit, je zpěv. Tedy, alespoň úvod většiny samečků. Cvrlikavý, zrychlující – jasný. Pak už ale znovu nic. Jedna blamáž za druhou! Odposluchané projevy všeho možného, kdo se projevit hlasem dovede, v repertoáru dle nálady. Zato je modrák u nás jediným slavíkem, který zazpívá během poletování.
A ještě něco je u středoevropské formy jiného, dopřeje lidem zpětná hlášení. Z nich se dá odvodit kupříkladu jiná migrační strategie od hnědých příbuzných.
