Takto se včera loučil den před nocí, obrázek je příjemně poklidný.
Že jsou holomrazy? Že víc protopíme? Že jsem se spletl s tím jarem za dveřmi? Jako by to nebylo jedno. Navíc stromy současné „pošťouchnutí“ potřebovaly jako sůl. Aby si uvědomily, že je leden. Sakramentská čeština! Mám-li stromy za živé, nemůžu psát „y“. To samé, když nahoře říkám, že se loučil den. Kdy jako?! Při západu slunce? Další šílenost. Mám ukonkrétnit do podoby „bílý“ den? Copak je nasněženo? Noc je noc, den je ovšem hloupost. Vadí mi to zejména, když píšu o nočních odchytech slavíků. Tam je pak zmatek nad zmatek. Docent Oliva by mi s tím určitě pomohl. Dál už tedy raději bez lamentování.
Napsal jsem o slavičím parku na web ČSO, jdeme s ním do dvanácté sezóny. Napsal jsem tam o počtu za léto v místě označených slavíků, to sedí. Čtyři sta ale není počet za sezónu v mé oblasti, tam ještě musí stovka přiskočit. To jen pro pořádek.
Vůbec zde nemluvím o slavičím zpěvu. Měl bych to napravit. Dnes ovšem jenom tak pohledem z rychlíku.
Ostatní hlasy slavíků nechme být, pojďme k pódiím, kde to na jaře jede. Chcete-li oba hnědé najednou, jeďte do hybridní zóny, doporučuji. Je to jeden z mých nejsilnějších zážitků s mistry. Nejblíže bychom je našli v zemi trabantů a přes hranici vpravo. Tam je nám šikmý rozvolněný pruh společného setkávání slavíka tmavého a obecného nejblíž. A právě tam si nejlépe uvědomíme, jak sobě jiní ve zpěvu jsou. A opět hned zvedám prst k varování. Žijí tam vedle nich právě i kříženci, žijí tam ptačí napodobovatelé, žijí tam všemožní břídilové. Už se nám to začíná zamotávat a to není konec! Třeba mít na paměti, že mistři zpívají jinak těsně po příletu, za plného toku, a pak vesně na rozloučenou. Zdá se vám už konečně téma složitější? Mohu pod kotel ještě přiložit. Rozdíl lze najít i v tom, zda slavík zpívá v noci či mimo tmu. I tehdy, je-li spárovaný či nikoli. Dokonce jinak zpívá těsně před milostným aktem, kdy družku po zemi či nevysoko nad ní doprovází se svěšenými křídly. Tehdy si zpěv bravurně – přestože je velice tichý – drží kvalitu, úroveň. Prostě, slavíci jsou machři a králi pěvectva oprávněně.
Byl jsem v úvodu dnes dlouhý, k zpěvům tak už jen kratičce.
Slavík tmavý za optimálních stavů má zpěv daleko tvrdší a s výraznými pauzami. Slavík obecný je strofami barevnější, mnohdy začíná „krešendem“. Sled je překotnější, spontánní. Za sebe říkám: Zažil jsem krajinu okolo řeky Bug, tmavými slavíky přesycenou, jednodruhovou. Repertoáry aktérů se protínaly a pomlky, pouze a jen tady, se úchvatně smazávaly. Přišlo mi, že projev přesně opisuje jednolitý tah ohromné řeky, plující mělkou krajinou měkce vrbových vůní.
