V natahujících se dnech vyzbyl čas i k zalistování v novém určovacím klíči. Knize, která nabízí pomoc při rozlišování ptactva na kontinentu.
V měkkých deskách je volena nejspíš proto, aby se v batohu přizpůsobila, hmotnost informací má slušnou, tlačit do zad bude možná i přesto. To vše je ovšem ornitologovi ku prospěchu, má kde listovat, neví-li si rady, co vidí. I barvy dobré, text čitelný, bohatě pojata. Až jsem došel k dvojstraně 394 – 395. Slavíci. Oba hnědí od nás, i pěvec ryšavý dole vpravo. S ním se nepotkávám, posoudit tedy nemohu. Zbylé dva ano.
Slavíci jsou těžcí po determinaci, s tím lze souhlasit. V kapitole je řada zajímavých momentů, ale i překvapivě dost „minel“. A s tímto konstatováním knihu zatím zavírám, protože titulek zve jinam.
Venku je jedenáct stupňů (nad nulou). Jižní vítr je v nárazech silný, testuje překážky. Jeden z motýlích keřů v zahradě je poškozený.
Je zvláštní pozorovat roky poslední desítky. Otepluje se bezpochyby. Jsem zvědav, zda třeba letos nepadne starý příletový rekord k nám do oblasti. Střední datum, dá -li se o něčem podobném mluvit, se asi přibližuje, nemám ovšem takových zápisků na to, abych mohl naznačené potvrdit. Je to podobné, jako ve výše zmíněné knížce, kde třeba u křídel mezi druhy lze exponované špice ručních letek takto číslovat zcela jistě, ovšem nejde o rozlišovací znak. Už proto, že pro slavíka obecného platí v naprosté většině hodnocených jedinců to samé, co pro předchozího, kdy špici tvoří třetí letka.
Dále pak – v čem spočívá obtížnost posuzování hnědých slavíků – jsou především problémy okolo jejich peří. A věřte, bizarnost je to převeliká. Tu si ovšem jednoho dne rozklíčuji v mých deskách, nikoli v éteru.
Venku je jedenáct a půl stupně. Stav má prý držet do konce kalendáře. „U mne dobrý“. A červenky v zahradě se střízlíkem mi přizvukují. Mohou dolů k zemi a ta je zachrání. Mámou je pro ně spolehlivou a nic na svých odvahách měnit nemusí. Nepomrznou, dívám se na jednu tady z okna.
